Takhle ale neuslyší moje upozornění na další zvířenu, kterou potkáme. No nic, ochuzuje sama sebe.

Odteď sedím vzadu. Prý to bude lepší pro nás pro všechny. Nechápu to. Nemohu přeci za to, že právě v momentě, kdy jsem se napájela minerálkou, musela prudce přibrzdit před srnkou a vinou toho jsem polila zbytkem minerální vody ji i volant. Marně jsem jí vysvětlovala, že je to jen voda a že to uschne. Preventivně jsem byla odsunuta až na konec vozidla. Je tu tma a zima. Těhotná využila situace a teď sedí na mém místě. Těhotné musejí mít pořád nějaké výhody, říkám si se zachmuřeným pohledem a založenýma rukama, zatímco mnou vozidlo smýká ze strany na stranu.

Jak probíhá pobyt ve Znojmě

Dojely jsme do Znojma. Ubytovaly jsme se v penzionu a vyrazily jsme vstříc nočnímu životu. Jak jsme zjistily, penzion se nachází na samém okraji města, tudíž jsme musely do centra dojet opět autem k velké radosti těhotné a o dost menší radosti řidičky. Právě se nacházíme v jedné z restaurací na druhém konci města a večeříme. Na nátlak ostatních dvou spolucestujících jsem si objednala 2 deci Pálavy. Moje vysvětlování, že alkohol moc nepiji, nikoho nezajímá. Kamarádky zřejmě chtějí sebemrskačsky místní víno ve sklence alespoň vidět, když už ho nemohou ochutnat. Celý večer jsem pila víno vlastně jen proto, abych jim udělala radost. Tím jsem si ale také neprozřetelně položila slušný základ pro alkoholovou závislost.

Číšník přináší na stůl 2 dcl dalšího druhu vína. Je bílé. Řidička i těhotná se na mne závistivě dívají a chtějí po mně, abych jim detailně povyprávěla o chuti vína. Využívám toho, že jsem v televizi poctivě sledovala jak film Bobule, tak seriál Vinaři, a sebevědomě popisuji zemitou vůni, sladkou chuť po meruňkách, růžích, s podtónem vanilky. Ve skutečnosti ale nemám o obsahu sklenky sebemenší potuchy. Jsem schopná rozeznat pouze barvu a jak moc špatně mi z toho asi v noci bude. Kolem procházející číšník mi pokládá doplňující otázku, zda ve vínu cítím i muškátový oříšek. Opatrně přitakávám. Číšník se uchechtne a volá na kuchaře, že přijeli Pražáci. Nenechám se tím rozhodit a znalecky povaluji další lok vína na jazyku. Po třetí dvoudecce to konečně vypadá, že kamarádky jsou s mojí hereckou etudou spokojeny a navrhují vrátit se do penzionu.

Následující den věnujeme znojemským památkám. Všem. Prošly jsme si centrum, prohlédly si chrám sv. Mikuláše, rotundu sv. Kateřiny, Znojemský hrad, podzemní sklepení a vychutnaly si výhled na město z radniční věže.  Nakoupily si meruňky a došly k závěru, že skutečné meruňky chutnají úplně jinak než ty mutace nabízené v pražských supermarketech. Teď sedíme v pohodlném, od sluníčka vyhřátém  křesílku kavárny u radnice, pevně rozhodnuté, že se do Znojma co nejdříve přestěhujeme.

Plynule se přemisťujeme do restaurace na Věčnosti, která je splněním mého snu. Je totiž vegetariánská (jedinou výjimkou na jídelníčku je losos), tudíž nemusím řešit, zda zhřešit či nikoliv.  Automaticky jsem si k jídlu objednala víno.  Kamarádky přestaly jíst a dychtivě čekají, až se napiji. Popis nápoje jsem tentokrát zkrátila pouze na větu: „Hm, dobré.“, kterou jsem však pronesla takovým uznalým a spokojeným tónem, v němž byly obsaženy veškeré v úvahu přicházející superlativy. Kamarádky odmítají vstát od stolu do té doby, dokud neochutnám i tamní specialitu v podobě slámovky. K mému překvapení číšnice donesla úplně něco jiného, než jsem si představovala. Po slámě nebylo ani památky.

Po obědě jsme si udělaly procházku k Louckému klášteru. Probíhá zde každoroční rekonstrukce napoleonské bitvy. Muži v dobových uniformách pobíhají po vyhrazeném prostoru. Ze všech stran se ozývá bojový pokřik a rány z děl a mušket. Cítím tepavou bolest ve spáncích, ale netuším, zda je způsobena tím hlukem, nebo slámovkou.