Když jsme se na nádraží přišli, byla všude spousta městských spojů, ale nikde žádný dálkový. Zbývalo pár minut do odjezdu, proto se Martin zeptal řidiče jednoho z městských autobusů, který nás navedl podchodem na druhou stranu nádraží. Tam jsme vyhlíželi náš autobus, ale všechny spoje měly namířeno buď do Říma, nebo do Neapole. Smířili jsme se s tím, že nám bus nejspíš nepozorovaně ujel. Za dvě hodiny měl jet další spoj a s ním přišel i pokus o odjezd číslo dvě. Začala jsem brblat a přestávala věřit, že ten den na nějaký výlet vůbec odjedeme. Ještěže se Martin nechtěl jen tak vzdát. Dopředu koupil jízdenky na znamení toho, že odjedeme, i kdybychom nechtěli, ale autobus pořád nikde. Pár minut před odjezdem si Martin všiml, že přesně ve stejný čas, kdy má odjíždět náš autobus, odjíždí i nějaký vlak. Náhoda nebo ne? Tipujete správně, žádná náhoda. Trubky jsme byli. Žádným autobusem jsme totiž ani jet neměli. Spokojeně jsme naskočili do vlaku a vyrazili směr jihozápad.

Z Alberobella do Bari jsme se vraceli až navečer. Čekali jsme na nádraží, ale vlak nepřijel. To nás podnítilo k opětovnému prostudování jízdního řádu. Ukázalo se, že mezi drobně napsaným „Periodico“ a „Annuale“, což jsem doteď považovala za nevýznamná označení spoje, je dost podstatný rozdíl. V náš chtěný čas jezdil vlak celý rok kromě prázdnin. Aha. No nevadí, za hodinu měl jet další. Oproti loňské dovolené v Římě, kdy jsme dobíhali každičký vlak, bylo čekání docela příjemná změna.

Potom, co jsme zvládli cestování do Alberobella, jsme se cítili jistější v kramflecích a odvážili se vydat následující den na další výlet vlakem, tentokrát do města Polignano a Mare, které je známé svou minipláží a krásným výhledem na domy postavenými na skále, o kterou se tříští mořské vlny. Cestu vlakem jsme zvládli tam i nazpět úplně bez problémů a naše sebevědomí ztracené předešlého dne jsme tak získali zpět.

Dva výlety vlakem nám bohatě stačily, a tak jsme strávili zbytek dovolené opalováním se na městské pláži v Bari, na kterou jsme v rámci udržování kondičky chodili pěšky. Martin poznamenal, že by ho zajímalo, kolik kilo jsme během dovolené přibrali. Vzápětí se netaktně opravil na to, kolik jsem přibrala já, protože jsem se na pláži každý den ládovala oplatkama. (Kdyby byl býval věděl, co ho za tu nemístnou poznámku čeká, asi by si jí odpustil.) Já se na oplátku začala v duchu zajímat o to, kolik let vězení bych asi v Itálii dostala za pokus o ublížení na zdraví.

Po týdnu dovolenkování jsme přiletěli zpět do Prahy. Martin musel pro nějaké svoje věci ke kamarádovi, u kterého jsme před odletem přespávali, a protože nás tlačil čas odjezdu vlaku domů, zůstala jsem na nádraží s naším velkým cestovním kufrem, aby mohl být Martin rychlejší.

Čas nemilosrdně ubíhal a Martin nikde. Zbývalo nám deset minut do odjezdu, když mi zazvonil telefon. „Ujelo mi metro. Nevím, jestli dorazím včas.“ To nemůže stihnout, pomyslela jsem si, protože o víkendu jezdí metro s delším časovým intervalem než v pracovní dny. Přesto jsem se pomalu došourala s kufrem na nástupiště a v mysli se loučila s tím, že už za pár minut budeme na cestě domů. Průvodčí obhlídnul vlak, chystal se písknout a v tu chvíli se můj hrdina objevil na schodech.

Když Martin ve vlaku popadl dech, řekl mi, že s těžkým batohem na zádech sprintoval celou cestu od metra až na nástupiště, navíc hladový jak vlk, takže neměl energie nazbyt. Ale i za takovýchto vyčerpávajících podmínek zvládl doběhnout včas a jen díky tomu, že pravidelně sportuje. Já to říkám pořád, že pohyb k něčemu přece jen je. Když už ne k tomu, aby si člověk udržel hezkou postavu, tak aspoň k tomu, že mu neujede vlak.

Ale jak je vidět, bez dobíhání na vlak by to pro nás nebyla ta pravá dovolená.