V tu chvíli jsem si v duchu děkovala za to, že jsem se ho předtím nezeptala na jeho problémy se zrakem. Jinak by mě nejspíš vysadil z vlaku.

Náš odlet byl naplánovaný na sobotní šestou hodinu ranní. Abychom se dostali na letiště s dostatečným časovým předstihem, nastavili jsme si budík na nepříjemných 3:15. Své pocity při vstávání bych nejlépe vyjádřila veršovanou větou: v tuto dobu ranní měla jsem pocit, že mě raní. Kdo z vás si teď vzpomněl na film „3:15 zemřeš“, má bod, neboť budíček takhle brzo ráno na zdraví určitě pozitivně nepůsobí.

Po hodině a půl letu jsme byli konečně v Itálii. Už během prvních dvou hodin, které jsme na promenádě strávili čekáním na uvolnění bytu, se Martinovi podařilo se spálit. Poté, co jsme se ubytovali, jsme hladoví zašli na oběd do restaurace. Všímavý číšník hned odhadl, že jsme cizinci a rovnou se zeptal, jestli chceme jídelní lístek ve francouzštině nebo angličtině. Super, domluvit se s ním anglicky tak podle všeho neměl být problém.

Neměl, ale byl. Když jsem v angličtině požádala o těstoviny s plody moře, číšník mi nerozuměl a jen na mě nechápavě koukal. Musela jsem mu proto na jídelním lístku prstem ukázat, co si chci objednat. Na to mi začal pán něco italsky vysvětlovat. To jsem nechápavě koukala zase já. Asi to bylo důležité a nejspíš se to týkalo mé volby, ale co přesně mi chtěl říct, nevím. Martin při výběru jídla radši neriskoval. Vsadil na jistotu a vybral si nekomplikovanou pizzu.

Zhruba po hodině čekání nám číšník přinesl jídlo. Na talíři na mě kromě chobotniček a mušlí koukala kreveta. Celá kreveta se vším všudy – s očima, fouskama a klepítkama. Jak se sakra krevety jí?! Bylo mi jasné, že ji nedotčenou vrátit nemůžu, to bych nám turistům udělala v kuchyni restaurace pěknou ostudu. Kreveta bohužel ani zázrakem neožila a neutekla z mého talíře a mě nezbývalo nic jiného, než se pustit do války s klepítkama a krunýřem. Nakonec se mi podařilo z krevety vydolovat asi lentilku masa. Chudák holka. Položila život a člověk se z ní ani nenajedl.

Zanedlouho poté jsme se tedy museli vydat na další výpravu za jídlem. Byli jsme ubytovaní ve staré krásné historické části města, kde je místo supermarketů záplava malých obchůdků, ale angličtinu tu místní bohužel moc neovládají. Proto považuju za největší úspěch to, že prodavač pochopil naše vysvětlování prokládané pantomimou, že chceme deset plátků sýra. Ještě ten den jsme se s Martinem podívali do slovníku a pro jistotu se naučili základní fráze. Od té chvíle jsme se dávali s lidmi do řeči větou začínající slovy „Non parlare italiano“. Druhý den jsme naštěstí našli supermarket, ve kterém se nám nakupovalo jedna báseň – člověku stačilo nakoupit, u kasy rychle s pozdravem vysypat peněženku a utéct.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Po snídani jsme vyrazili na pláž, která byla vzdálená asi tři kilometry od bytu. Venku už bylo pěkné vedro, tak jsme se rozhodli, že pro přesun z bodu A do bodu B vyzkoušíme italskou městskou hromadnou dopravu. Na zastávce MHD se Martin zeptal kouřícího řidiče autobusu na to, kterým spojem se dostaneme na pláž. Pán si ale díky své velmi špatné angličtině nezískal naši důvěru a autobus, na který nám ukázal, jsme radši nechali odjet. Když onen řidič dokouřil svoji cigaretu, očividně se mu nás, neposlušných a zmatených turistů, zželelo. Prázdným autobusem nás odvezl zadarmo na pláž, ačkoliv v jeho jízdním řádě zastávka u městské pláže nefigurovala.

V polovině dovolené se počasí trochu pokazilo. Bylo chladněji, foukal vítr a obloha se zatáhla, čehož jsme využili k výletu do města Alberobello. Na internetu jsme si našli spoj autobusem, který odjížděl z hlavního nádraží. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že v Bari mají jedno hlavní nádraží – z jednoho místa tedy odjíždí vlaky i autobusy.