Jak je všeobecně známo, změna tělesné váhy je, zvláště u žen, velmi ožehavé téma. Člověk neznalý tohoto faktu se může snadno dostat do nesnází, pokud se odváží komentovat jejich předpokládaný nebo již viditelný váhový přírůstek a provede to navíc v období porušování stravovacích návyků, například o dovolené.

Letos jsme s přítelem Martinem zamířili na dovolenou do italského města Bari. Odlet byl naplánovaný na sobotní ráno z letiště Václava Havla. Vzhledem k tomu, že nebydlíme v Praze, jsme byli rádi, že můžeme z pátka na sobotu přenocovat u našeho kamaráda. Martin to vychytal ještě víc – ten týden byl pracovně v Praze a já mu tiše záviděla, že nemusí cestovat vlakem do Prahy v pátek odpoledne, kdy prudce stoupá počet cestujících.

Když jsem pár dní před dovolenou před kamarádkou Aničkou vyjádřila své obavy ohledně toho, jestli si v cestovní špičce ve vlaku vůbec sednu, uklidnila mě, že bez problémů najdu místo k sezení – studenti mají přece prázdniny a hlavně nejedu z Prahy, ale do Prahy, takže vlaky natřískané možná budou, ale jen ty v opačném směru, než kterým pojedu já.

Nevím, jestli mi Anička lhala záměrně, každopádně situace na nádraží prázdninám vůbec neodpovídala. Na nástupišti postávala velká skupina dětí jedoucích z tábora, které nastoupily do stejného vlaku jako já a obsadily všechna volná místa jako kobylky pole s úrodou.

No skvěle. Cesta vlakem měla trvat dvě hodiny a tak dlouho jsem na nohou stát nechtěla. Naštěstí jsem našla v „mezivagónovém“ prostoru volné útočiště na sedadle, kam si sedají maminky, když s sebou mají dítě v kočárku. Jupí! Dalšími vozy jsem už neprocházela. Byla jsem ráda, že sedím a nechtěla jsem o své místo přijít.

Během jízdy se ukázalo, jak strategicky jsem si sedla. Když se otevřely dveře do levého vagónu, byla slyšet hlasitá hudba z mobilního telefonu pouštěná bezohledným puberťákem, kterému očividně nedošlo, že na jeho hudební styl nemusí být všichni zvědaví. Z pravého vagónu se zase linul dětský křik a krákorání táborových písní doprovázený hraním na kytaru. Pozitivní na tom bylo, že se ke mně všechen ten kravál naštěstí dostával jen sporadicky.

Abych přišla na jiné myšlenky, nechala jsem se unášet představou toho, jak bude u moře krásně, jak se opálím a odpočinu si. Z obláčku snění mě vytrhl průvodčí. Při kontrole mě upozornil na to, že se má elektronická jízdenka tisknout na papír formátu A4 a ne na mých A5 (České dráhy problematiku šetření papíru asi neřeší). Naštěstí jsem polkla otázku, jestli má tak špatný zrak, že malá písmenka na A5 nepřečte. Vzápětí mě polekal sdělením, že nemůže moji jízdenku v jejich systému najít. Očividně ale nestál o problémy, do svého přenosného zařízení se podíval ještě jednou a moji jízdenku našel.