V průběhu tohoto léta však došlo k nečekanému obratu. Způsobila jsem to zřejmě tím, že jsem zachránila motýla vyhřívajícího se uprostřed silnice od téměř jisté smrti pod koly aut.

Od toho dne se Země začala otáčet kolem své osy opačným směrem a já byla matkou přírodou vzata na milost. Na vlastní kůži jsem zažila, jaké to je, když normální člověk vyrazí z města do přírody. Byla jsem nadšená. Nejdříve kolem mne prolétla moucha, hned po ní proskákala kobylka a o pár minut později jsem narazila dokonce na veverku! Moje nadšení neznalo mezí. Hladila jsem berušky, běhala s motýly, zpívala s ptáčky a užívala si ten skvostný pocit, když ke mně přilétla včela a sedla si mi na ruku. Nechala jsem ji sedět se slastným vědomím, že jde o jasné znamení, že jsem zase normální (s včelou na prsteníčku?).

Připadala jsem si jako královna zvířat.

Ale to jen do té doby, než jsem zaregistrovala pavouka velkého jako pěst, který se zčistajasna odkudsi vynořil a neomylně kráčel hbitými kroky směrem ke mně. Zřejmě i on chtěl přivítat svoji královnu. Ta představa se mi však ani v nejmenším nezamlouvala. Aniž bych čekala na to, až se vzdálenost mezi ním a mnou ještě zmenší, vyloudila jsem ze sebe jekot operní pěvkyně, instinktivně sáhla po deštníku a … No, geny se holt nezapřou.

Asi není třeba dodávat, že v tu chvíli se Země vrátila k původnímu směru otáčení a zvířata si začala od mé osoby znovu držet odstup minimálně několika kilometrů.

Teď mohu jen doufat, že se mi v budoucnu podaří zachránit zase nějakého motýla.