Vycestování z hlavního města s sebou zákonitě nese poznání, že existují i jiní tvorové než lidé, označující se v učebnicích přírodovědy hromadně jako zvířata. K takovému poznání měšťák většinou dojde v momentě, kdy mu na poli přes nohu přeběhne myš, u vody mu končetiny doštípe komár, na louce se mu do kůže s chutí zabodne vosa nebo ho na kterémkoliv z výše  jmenovaných míst pokouše toulavý pes.

Mě se výše uvedené netýká, neboť já na zvířenu nenarazím ani v Praze, ani kdekoliv jinde. Vosu jsem viděla naposledy před deseti lety, pro komáry jsem naprosto nezajímavá osoba a krvechtivá klíšťata, i kdyby umírala hlady, se mi taky raději vyhnou obloukem.

Zřejmě se už ve zvířecí říši rozkřiklo, že naše rodina nemá úplně vřelý vztah k zvířectvu. Já prý jako malá vytrousila rybičky ze sáčku s vodou ještě dřív, než jsem je z chovenky stihla donést domů, takže pravděpodobně zahynuly na rozpáleném chodníku bídnou smrtí. Bratr před dvaceti lety bezelstně vypustil svoji andulku z okna, aby se na chvíli proletěla, netřeba dodávat, že se dodnes nevrátila. A o dědovi koluje doteď slavná historka, jak na ulici před zraky poděšených kolemjdoucích ubil nesympaticky vyhlížejícího potkana deštníkem. Nutno říct, že těmi kolemjdoucími byla mateřská školka tou dobou na pravidelné dopolední procházce. Osobně si myslím, že dědovo jednání bylo nefér zejména vůči paní učitelce, kterou de facto postavil před Sophiinu volbu, neboť se ve velmi krátkém časovém úseku musela rozhodnout, kterého ze svých dvaceti chráněnců má nejradši a kterému tudíž před mordem zakryje oči.

Jen tak mezi námi, zvířaty to bohužel nekončí. Od jedné velice nemilé události se naší rodině vyhýbají i pošťačky. Jako děti jsme totiž přes léto s oblibou hrávaly volejbal přes provizorní síť tvořenou provázkem připevněným na jedné straně ke stromu a na druhé k plotu před vchodem do domu. Jednoho dne jsme ale zapomněly před odchodem na oběd provázek sundat a paní pošťačka jedoucí na kole slušnou rychlostí najela přímo na něj. Když se probrala z bezvědomí, byl už provázek odvázaný, takže jediné, co podporovalo její tvrzení o tom, že jsme na ni spáchaly atentát, byl načervenalý proužek na jejím čele. Namluvily jsme jí, že to má od sluníčka. Zřejmě úžeh. Od té doby se od našich dveří nicméně drží v uctivé vzdálenosti a místo poštovní schránky nám hází došlou poštu do krmítka pro ptáčky (avšak ptáčky nevyužívaného) umístěného vedle branky.

Ale to jsem odbočila, vraťme se zpátky ke zvířátkům.

Vzhledem k předchozím řádkům se tedy není čemu divit, že žádného člena naší rodiny nikdy nikdo nepožádal, aby mu pohlídal po dobu jeho dovolené domácího mazlíčka, jak je běžně zvykem. Prý má vyšší šanci na přežití, když zůstane ten týden doma úplně sám. Spolužačky ve třídě často nabízely malá koťátka, králíčky nebo pejsky z čerstvého vrhu, jen mě se nikdy nezeptaly. Asi usoudily, že pro nechtěná mláďata bude milostivější klasická smrt utopením než pomalá smrt způsobená pobytem v naší domácnosti. Na jednu stranu jsem neochotu ostatních svěřit nám zvíře byť na krátkou dobu chápala, ale na druhou mi bylo líto, že jsem takto vylučována z kolektivu.