Proč nefušuju do řemesla Šárce Záhrobské (čtenářský příspěvek č. 6)

A lepší už to nebylo.

Čtyři roky po tomto lyžáku jsme se třídou vyrazili na další výcvik.

Tentokrát jsem byla zařazena do druhé skupiny. Sebevědomí mi prudce stouplo a nepokazil to ani fakt, že ve třetí skupině nebyl vůbec nikdo.

Na tomto výcviku jsme lyžování trénovali na jiné sjezdovce. Pomu nahradila kotva, která vypadala bezpečně. Aspoň do té doby, než mezi námi došlo k úvodnímu kontaktu.

Při první jízdě jsme se spolužačkou totiž nechtěně skončily v pozici, kdy jsme se každá držela rukama své strany kotvy, která nás táhla nahoru. Mně navíc překážely lyžařské hůlky, které mě tlačily do ruky, takže jsem se neudržela a po pár metrech spadla.

Způsob nasedání na vlek nebyl tedy ze začátku nic moc. Ale to, co mi nedělalo skoro žádný problém, bylo vysedání – přesněji řečeno vysedání z levé části kotvy. Horké chvilky (pokud se to tak dá na zasněženém svahu nazývat) jsem však zažívala pokaždé, když jsem seděla na straně pravé. Jako pravákovi se mi nedařilo synchronizovat pohyb nohou s odstrčením kotvy nemotornou levačkou. Vždy to skončilo pádem. Jednou to dokonce došlo až tak daleko, že se mi milá kotva zahákla za nohu a táhla mě dál ještě několik metrů, dokud se mi nepodařilo vyvlíknout se z jejích spárů.

Sjezdovka byla zkraje v jednom úseku celkem prudká. V této části byly v tu dobu navíc jen dva úzké pruhy sněhu, kde se mi to pokaždé rozjelo tak rychle, že jsem nekontrolovatelný pohyb zastavila až osvědčeným sednutím na zadek nebo lehnutím na bok.

Vzhledem k tomu, že se mé problémy nejen s vystupováním z kotvy z pravé strany neustále opakovaly, začala jsem s počtem sjezdů šetřit a nechávala se předbíhat ve frontě na vlek.

Co vám budu povídat, do konce lyžáku jsem se nezlepšila a velmi si oddychla, když mé týdenní utrpení skončilo. V tu dobu mi bylo jasné, že ač jsem na ostatní sporty sebešikovnější, v oblasti sjezdového lyžování kariéru budovat nemůžu.

Ale abych v zimě neseděla doma a zasportovala si, bylo další volbou běžkování.

Vesele jsem se tak po několik zim šourala na běžkách v lyžařských stopách v okolí našeho města až do té doby, než jsme vyrazili partou přátel oslavit na hory konec roku. Nedaleko od ubytování byla známá Jizerská magistrála, takže jsme si s sebou do auta přibalili i běžky. A to byl začátek konce mého běžkování.

Do kopce i z kopce mě totiž předjížděli nejen dospělí, brblající si naštvaně pod fousy cosi o brzdě, ale také malé děti. Sjezd z kopce, kterých jsem absolvovala několik, mi připomínal mnou nesnášený sjezd na lyžích. Navíc se ve stopě se dalo brzdit jen tím způsobem, že jsem z ní vytáhla nohu s lyží, kterou jsem zablokovala mě předjíždějícího běžkaře, a pokud jsem se ve stopě zastavila, zablokovala jsem i ty, co jeli za mnou. Myslím, že jsem nebyla oblíbená.

Nakonec přišel sjezd z hrůzně dlouhého a strmého kopce s pravotočivou zatáčkou dole pod kopcem, což byla poslední kapka.

Po návratu domů jsem proto odložila běžky hluboko do sklepa a šla si do obchodu koupit sáňky.

A co se nestalo. Ještě tu zimu jsme s přáteli na kopečku u nás za domem vyzkoušeli, jak se na nových sáňkách jezdí. Už nevím, koho to napadlo, ale při jedné (a zároveň i poslední) jízdě jsme přivázali za sáňky boby a všichni jeli společně dolů.

2
3
2 / 3

Článek obsahuje obrázek