Konec loňského roku jsme s kamarády oslavili na horách, což samo o sobě nebylo vůbec špatné. Jediné, co mi kalilo radost, byly nepříjemné vzpomínky na lyžařské výcviky, které ve mně vyvolával pohled na mnou kdysi brázděné sjezdovky. A i když se mi přátelé už dlouho snaží namluvit, že lyžování je fajn, já v hloubi duše vím, že zůstanu aktivním nelyžařem až do konce svého života.

Pohyb mě bavil odmalička. Dalo by se říct, že jsem nebyla žádné dřevo. Plavání, cyklistiku, basketbal, volejbal, ba i fotbal či nohejbal jsem zvládala celkem obstojně. Když už jsem ovládla skoro všechny sporty, provozované především v létě, bylo jasné, že dřív nebo později nadejde zimní čas, kdy okusím i lyžování.

Ten čas nastal až na střední škole. Na svůj první lyžařský výcvik jsem tak jela lyžemi ještě nepolíbená. Vzhledem k tomu, že mi jako malé sport nebyl cizí, jsem si nedělala starosti s tím, že bych se nenaučila lyžovat. Zároveň mi bylo jasné, že nemůžu umět všechno hned. Proto jsem se první den lyžáku nenechala zklamat skutečností, že jsem byla při rozdělování studentů do skupin podle zkušeností učiteli zařazena spolu s několika dalšími spolužáky do skupiny třetí, tzn. těch nejhorších lyžařů.

Jenže když už všechny členy naší skupiny učitelé pustili na svah mezi skutečné lyžaře, mě (a k mé radosti i jednoho spolužáka) nechali ještě jeden den šlapat kopec vedle sjezdovky, který jsme po úspěšném sjezdu museli opět vyšlápnout, abychom se mohli znovu svézt dolů a neohrozili u toho nikoho jiného než sebe. S počtem výšlapů vzhůru mi bohužel úměrně klesalo sebevědomí.

Dočkala jsem se. Konečně i mě vypustili na svah mezi ostatní. Když jsem na vleku vítězoslavně nasedla na pomu a měla se elegantně rozjet směrem vzhůru, vystřelila jsem místo toho kupředu a vzápětí spadla na zem. Neúspěšný rozjezd jsem si zopakovala ještě pětkrát. Pošesté jsem se na lyžích konečně udržela a pyšně se vezla dál.

Na konci vleku byl malý kopeček a za kopečkem krátká rovinka, na které lyžaři vystupovali z vleku. Byla jsem nervózní z toho, že se z pomy nestihnu vyháknout a pojedu na ní jako jediný člověk v historii zase zpátky dolů. Snažila jsem se proto pomu oddělat co nejdřív a to už na tom malém kopečku.

Jenže co se stane, když se na kopečku pustíte vleku dřív, než byste měli? Správně. Pojedete pozadu dolů. Moc daleko nedojedete. Rozplácnete se ostatním lyžařům ve stopě, budete překážet, a pokud se bleskurychle neodklidíte, dojde k hromadné kolizi.

Tohle se mi stalo celkem třikrát. Vystoupit z vleku bez pádu na zem jsem zvládla až při čtvrté jízdě.

Takže, konečně jsem byla nahoře. Sjet dolů měla být hračka. Kopec se při pohledu shora nezdál prudký. To se ovšem nedá říct při pohledu během sjezdu, když jsem nějakou záhadou nabrala nebezpečnou rychlost. Protože jsem si nechtěla zlomit nohy nebo, v lepším případě, zapůjčené lyže, dostávala jsem se dolů pomalu plužením přerušovaným pády na bok či zadek, které jsem využívala jako brzdu.