Vstoupily jsme tedy do letadla. K špatně skrývané radosti jsme zjistily, že Španělé nás následují a usedají v dopravním prostředku na místa před námi. Obhlédli situaci a zřejmě si uvědomili, že jsme tu jediné dvě osoby ženského pohlaví přiměřeného věku, které cestují bez partnerů, neboť navázali oční kontakt. To mě dost vyděsilo, protože jsem od narození stydlivý typ a opravdu nevím, co bych si počala s třemi cizími španělsky mluvícími muži v uzavřeném prostoru, ze kterého nemůžu následující dvě a půl hodiny utéct pryč. Za to Kristýna projevila značnou odvahu, když pohled opětovala a k tomu navíc přihodila oslňující úsměv.

Když už to vypadalo, že se schyluje i ke kontaktu slovnímu (já tou dobou už plynule dýchala do papírového pytlíku, abych se uklidnila), došlo k nečekané změně situace. Na poslední chvíli nastoupila do letadla peroxidová blondýna s minisukní a výstřihem, který končil tam, kde minisukně začínala. Hlasitě si stěžovala někomu do telefonu, že málem nestihla letadlo do Prahy, protože nemohla najít ten správný vstup. Dosedla na sedadlo sousedící přes uličku s našimi Španěly, ukončila hovor a jala si obtahovat rty rtěnkou. „Evidentně profesionálka,“ zašeptala jsem Kristýně s dovětkem, že proti ní nemá šanci. Týna se nechtěla nechat vyšachovat a tvrdila, že muže 21. století už přehnaná vyzývavost a umělost nepřitahuje, naopak dávají přednost přirozenosti a inteligenci. No nevím, jací muži, ale ti španělští evidentně zůstali mentálně ve století dvacátém. Oční kontakt s námi obratem utnuli a nasměrovali jej na novou spolucestující. Ten, který seděl nejblíž uličce, se do pěti minut odhodlal a začal anglicky vyzvídat, zda slečna cestuje do Prahy, co tam bude dělat, s kým ….

Po nějaké chvíli začalo těm dalším dvěma zjevně vadit, že nejsou středem pozornosti oni, nýbrž jejich kolega. První z nich tu pro něj nepříjemnou situaci vyřešil tak, že předstíral spánek. Druhý, říkejme mu třeba Enrique, protože vzhledově se mu dost blížil, vstal a začal se procházet po palubě letadla, aby ho bylo více vidět, a občas se zapojil do hovoru mezi slečnou a svým kamarádem. Během jedné z větších turbulencí se Enrique zvedl a jako největší frajer se dokolébal až na místo vedle slečny, které bylo volné. Otevřeně se jí zeptal, jestli by jim nechtěla následující den ukázat Prahu a jestli by nesehnala další dvě kamarádky, aby byl počet mužů a žen vyrovnaný. Sejít by se mohli třeba u mládenců v hotelovém pokoji. Slečna horlivě přikyvovala.

V tu chvíli jsme si uvědomily dvě podstatné věci. Zaprvé, že když se ti tři rozdělí, samostatně už nejsou tak hezcí, jako když jsou pospolu (prý se tomu říká skupinový efekt). A zadruhé, že to jsou všechno do jednoho idioti. Znechuceně jsme si nasadily sluchátka, a zatímco nám do uší zpíval Tomáš Klus, vzpomínaly jsme na našeho německého kamaráda, který sice měl o pár koleček míň, ale co do gentlemanského chování k ženám převyšoval Španěly o několik tříd.

A propós – pokud vás zajímá, jak jsem nakonec vyřešila pomstu určenou německým důchodcům, pak vězte, že jsem prostě jen vzala ceduli „Prehistorická památka“ psáno ve španělštině, umístěnou v bývalé Poblat Talaiotic (tam už její existence stejně postrádala smysl, neboť veškeré Poblat Talaiotic byly rozebrány) a přemístila ji před stolky u bazénu, kde důchodci tráví odpoledne. Aby lidé procházející kolem hotelu dopředu věděli, s čím mají tu čest. Myslím, že trvalo minimálně jedno odpoledne, než si dědoušci cedule všimli.