Den šestý:

8:00       Je mi nějak divně od žaludku. Mám obavu, že to souvisí s  včerejší historkou s popelnicí. Anebo jsem tak trochu hypochondr, kterému bylo líto, že ta popelnicová událost neskončila otravou jídla alespoň u jednoho z hotelových hostů, a rozhodl se, že to tak nenechá.

18:00     Dnešní den se nesl ve znamení výletu do hlavního města Palma de Mallorca. Našly jsme si zastávku místních autobusů žlutočervené barvy a jeden z nich nás v 9:15 naložil a odvezl do hodiny vzdálené Palmy. Hlavní město jsme si poctivě prošly. Prohlédly jsme si zvenčí (a tudíž zdarma) katedrálu i palác královské rodiny, došly malebnými uličkami až k moři, ochutnaly místní zmrzlinu – čímž jsme zároveň zaplácly jak svačinu, tak i oběd, protože dva kopečky zmrzliny v čokoládovém kornoutu s křupinkami měly asi tolik kalorií jako galon Coca-Coly. Potom jsme se šly projít po ulici silně připomínající pražskou Pařížskou ulici s nejdražšími obchodními značkami. Vzhledem k intenzivní potřebě nalézt toaletu, která se zhruba v půli cesty objevila, jsme prohlídku výloh zkrátily na minimum a začaly hledat kavárnu, kde nestojí kafe 7 a více euro a kde mají k dispozici záchod. V této ulici to byl docela oříšek. Za pět minut dvanáct jsme konečně natrefily na kavárnu, kde byly nejen slušné ceny, ale také nejkrásnější číšníci z celé Palmy (dost možná i z celé Mallorcy). U Týny se konečně dostavil pocit zadostiučinění, neboť po šesti dnech strávených na španělském ostrově konečně narazila na Španěla. Dokonce se mnou začala zase mluvit. Po krásně strávené půlhodině v kavárně jsme se vydaly na cestu zpět k autobusovému nádraží, neboť zpáteční autobus odjížděl za necelou hodinku.

Den sedmý

14:00     Dnes do hotelu přijeli noví hosté. Kamarádka zářila štěstím, když mi tu novinu u bazénu sdělovala. Viděla je prý jen zezadu, jak čekali na recepci, ale i z daného úhlu poznala, že se ve skupince nachází minimálně tři muži. Po sdělení této milé zprávy okamžitě běžela na pokoj obléct se do něčeho pěkného a přepudrovat si nos. Já se odmítla, byť je o centimetr, vzdálit z vyhřátého lehátka. Když už jsem intuitivně cítila, že se blíží čas oběda, zvedla jsem se a zamířila do pokoje, zkontrolovat, zda to Týna s vizáží nepřehnala. Periferním pohledem jsem zaregistrovala, že lehátka blíž hotelu se začínají obsazovat novými tvářemi, zřejmě si noví hosté hned po ubytování vyrazili smočit svá těla do mallorské chlorované vody. Periferní pohled mi ale naznačoval, že něco není úplně v pořádku. Když jsem procházela halou, všimla jsem si mladíka sedícího v křesle, jak hladí plyšového psa v náručí a občas zaštěká (ten mladík, ne plyšový pes). Něco mi říkalo, že tohle asi nebude úplně standardní zájezd. Nedalo mi to, vrátila jsem se k bazénu, pečlivě si prohlédla jednoho nového hosta po druhém a došla k závěru, že se jedná o skupinku sice mladých, nicméně mentální retardací trpících Němců. Samozřejmě jsem proti tomu nic neměla. Když si uděláme přehled o místní struktuře hostů, máme tu důchodce, homosexuály, skupinu mentálně postižených a Čechy, takže je vidět, že tento hotel skutečně nikoho nediskriminuje. Spíš jsem nelibě přemýšlela nad tím, jak tuhle novinu šetrně oznámit kamarádce, která o tři patra výš právě spřádala plány, jak se za jednoho z nově příchozích fešáků vdá.