Cesta se ale vinou bočních uliček mírně protáhla a do letoviska jsme splavené došly zhruba za dvě hodiny.

Rozprostírala se před námi pláž jako z filmu a hned vedle ní obrovský transparent zvoucí do Dračích jeskyní, které jsme chtěly stejně navštívit, tak proč to neudělat rovnou? Do Dračích jeskyní jsme vyčerpaně došly v pravé poledne a stihly prohlídku od 12. hodiny.  Jakožto dítě odkojené Punkevními jeskyněmi jsem si říkala, že mne nemá už co překvapit – stalaktit, stalagmit, tma, zima, známe… Ale je pravda, že tyhle jeskyně jsou o něco větší, délka trasy je 1,2 km. Procházíte se dle svého tempa bez průvodce, na konci trasy usednete na lavičku, nastane úplná tma a po jezeře připluje loďka s hudebníky, ti zafidlají čtyři romantické skladby a zase zmizí v jeskyni. Na pohled působivé, a kdyby to německé děcko tolik neřvalo, zřejmě bychom ocenily i sluchový dojem. Na závěr nás převozníci svezli na loďkách pár metrů po jezeře. To Kristýně zlepšilo náladu poté, co jí v rámci prohlídky v tmavých prostorách jeskyně některý z turistů dvakrát sáhl na zadek.

Do hotelu jsme se chtěly vrátit alespoň na večeři, a kdyby se nám do cesty nepostavil ten úžasný obchod se suvenýry, tak bychom ji i stihly. Takhle jsme se musely zasytit preclíky ze supermarketu. 20kilometrová túra, hlad, únava a frustrace z toho, že ani ve vedlejším letovisku není k dispozici žádný fešný Španěl, se na kamarádce podepsalo tak, že přestala mluvit. Hlavně tedy se mnou, protože já jsem strůjcem jejího posledních dvanáct hodin trvajícího utrpení. Snad ji to do zítřka přejde.

23:50  Tak náš soused neumřel. To je (samo)zřejmě dobrá zpráva. Už ho zase slyším chrápat přes zeď, tentokrát naštěstí bez účasti zapnuté televize. Ale i tak to je rámus. Začínám spřádat plán pomsty. Původně jsem mu chtěla po vzoru detektivek pod dveře nenápadně vsunout anonymní výhružný dopis s textem Stop or die (Přestaň nebo zemřeš), sestavený z písmenek vystřižených z časopisu. Tuto variantu jsem však nakonec zavrhla, neboť jsem si neměla kde opatřit nůžky, lepidlo a rukavice (kvůli otiskům prstů). A kdybych si všechny tyto věci vyžádala na recepci, byla bych podezřelá ještě dřív, než bych stihla něco skutečně spáchat.

Den pátý

9:00  Dnes ráno při snídani jsme byly svědky něčeho, jehož dosah pochopíme možná již v brzké budoucnosti. Seděly jsme jako vždy u stolu u okna, takže jsme měly krásný výhled na to, co se děje před hotelem. Dělo se následující – nejprve z hotelu vyšel kuchař, došel k popelnici umístěné před hotelem, něco křičel a výrazně gestikuloval, až přiběhli další tři zaměstnanci hotelu. Přehazovali krabice umístěné v kontejneru a tvářili se hodně vážně. Potom se na něčem usnesli a odešli. Dost nás to znervóznilo, protože jsme právě dojídaly to, co možná bylo předtím v těch krabicích. Zkoumavě jsme vnitřním zrakem kontrolovaly naše orgány, jestli nám nezačínají kolabovat játra, ledviny, plíce atd. Zatím nic.

12:00  Kristýna s okolním světem stále nekomunikuje, po snídani sebou plácla se sluchátky v uších na lehátko u bazénu a leží na něm doteď. Nepobavilo ji ani to, když se pode mnou moje lehátko dvakrát samovolně složilo. Zato naproti sedící němečtí důchodci propukli ve škodolibý smích.

19:10  Začínám se strachovat o kamarádčino psychické zdraví. Podle všeho si vzala do hlavy, že si tu atraktivního bohatého Španěla najde, i kdyby se z něj měl nakonec vyklubat neatraktivní chudý Němec. Odpoledne se pokoušela navázat konverzaci s kníratým chlápkem s ledvinkou, který postával sám před vchodem do hotelu (a jak se později ukázalo, čekal zde na svoji stejně kníratou manželku). Když neuspěla, začala obtěžovat (ona tomu tedy říká „společensky konverzovat“) mladého číšníka obsluhujícího hotelový bar. Podle mě je to ztráta času, neboť mám pocit, že číšník dává přednost spíše mužům než ženám, ale nebudu jí brát iluze.