Bylo vidět, že ostatní dovolenkáři jsou touto zprávou poděšeni i zklamáni zároveň, neboť je tyto jistě agresivní volně se pohybující opice reálně ohrožují na životě a navíc jim svým útěkem zmařily výlet do populární zoo.

Pokud šlo o mě, já jen v duchu přemýšlela nad tím, zda by se ze šimpanzí srsti dal uplést svetr. Už jsem měla na jazyku otázku na delegátku, kolik šimpanzů by bylo potřeba na dva teplé huňaté svetry, ale nakonec jsem ji nevyslovila nahlas. Přeci jen si chci zachovat ještě nějakou chvíli status normálního slušného člověka (že se živím právničinou, tím pádem taky nikomu vyprávět nebudu).

Vzhledem k tomu, že ani kolem 14. hodiny nebylo počasí na koupání, šly jsme se alespoň projít po hlavní promenádě. Sice jsme se navenek tvářily, že obhlížíme slamáky a sluneční brýle jako ostatní, ale ve skutečnosti naší jedinou touhou bylo najít obchod s teplým oblečením. Nikdy by mě nenapadlo, že svůj první den na Mallorce strávím tím, že budu zoufale shánět bundu.

Během procházky po letovisku jsme zjistily, že místní osazenstvo se skládá téměř výhradně jen z německých důchodců. Jsou úplně všude – v jídelně, u bazénu, u moře, v obchodech, prostě všude. Kristýna schválně počítala, kolik za ten den potkáme mužů pod padesát let. Výsledek? Jeden. Když mi to finální číslo oznamovala, měla slzy v očích. Chudák. Asi si uvědomila, že její plán seznámit se zde s atraktivním bohatým Španělem začíná mít dost výrazné trhliny. Přiznám se, že i já jsem doteď žila v domnění, že Mallorca je zemí diskoték, bavících se krásných opálených a hlavně mladých lidí. Pravda je ale taková, že je to země německých rentiérů, kteří přes den zabírají nejlepší místa u bazénu, cpou se zákusky s kávou a žvaní a žvaní. A když konečně odjedou domů, přijedou další. Týně vadí hlavně z toho důvodu, že kvůli nim nemá možnost seznámit se s někým svého věku, mně vadí z principu. Chovají se, jako by jim celé letovisko patřilo, a zahřívají svoje ztrouchnivělá těla v teplých péřových bundách. Pokrytci!

Pokračování příště ….