Začínám litovat toho, že jsem si jako spolucestující vybrala právě ji.

Myšlenky na katastrofický pád letadla ze mě setřáslo až oznámení, že se bude podávat občerstvení. Tato kouzelná větička totálně převrátila můj žebříček priorit. Předtím byla priorita jasná – přežít let. Nyní se do popředí sobecky vedrala potřeba stihnout se pořádně najíst ještě před tím, než se letadlo zřítí do moře. Nabízený pokrm byl docela dobrý, chuť k jídlu mi lehce zkazil jen stevard, který mi jídlo bezelstně podával se zdvořilostní frází „Mohu vám nabídnout jídlo?“, ale přitom se na mne díval hlubokým bleděmodrým pohledem říkajícím: „Opravdu do sebe chcete nacpat ty nechutné konzervanty, barviva a dochucovadla vměstnaná do téhle malinkaté krabičky?“ Nevěděla jsem, jak v daný moment na jeho hlasitou i tichou výzvu zareagovat, tak jsem mu prostě řekla: „Ne!“, ale zároveň mu jídlo vytrhla z ruky. To ho evidentně dost zaskočilo – je možné, že se mě jeho pohled na nic neptal. Každopádně si na mě po zbytek letu dával pozor. Doufám, že nás nebude obsluhovat i při zpáteční cestě.

S plným žaludkem cesta ubíhala mnohem rychleji, za dvě a půl hodiny jsme už přistávaly v Palma de Mallorca. Přistání bylo tak hladké, že jsme ani nezpozorovaly, že se dotýkáme země. To nás zmátlo natolik, že jsme neodpustitelně zapomněly zatleskat pilotovi, jak bývá zvykem. Jediný, kdo se nedopustil faux pas, byl paradoxně nadměrně ovíněný a nadměrně potetovaný rocker v kožené bundě sedící za námi. Ten už na letišti stihl zkonzumovat několik piv a v letadle plynule navázal Jackem Danielsem. Po přistání bujaře zatleskal, přitom mi vylil za krk zbytek whiskey a zanotoval refrén písničky Dole v dole od Kabátů. V tu chvíli mě jen napadlo, abychom snad nebydleli v jednom hotelu, nedej Bože v sousedících pokojích.

Kdybych tenkrát věděla, s kým bude náš pokoj sousedit, brala bych rockera všemi deseti i s Jackem Danielsem.

První dojem z mallorského letiště byl velice pozitivní, vlastně jsme jím spíše projížděly než procházely, neboť na většině plochy se nacházely jezdící pásy. Kdo chtěl, mohl se tudíž projezdit k obezitě už první den dovolené. Nejnapjatější moment večera přišel ve chvíli, kdy jsme u pohyblivého pásu se zavazadly čekaly, zda vyjedou nebo nevyjedou. Po pár nervy drásajících minutách nejistoty jsme si konečně mohly oddechnout, kufry přiletěly s námi. Vydaly jsme se tedy i s batožinou vstříc delegátce. Ta nám rozespale předala instrukce k pobytu v bílé obálce a řekla: „Na shledanou,“ z čehož jsme usoudily, že se s námi víc vybavovat nebude. Nastoupily jsme do připraveného autobusu (rocker naštěstí dovrávoral do vedlejšího autokaru) a za hodinu jsme už byly v letovisku S´illot před naším hotelem.

Po ubytování jsme si uvědomily jednu poměrně podstatnou věc – že je tu docela dost zima a jedna slabá deka na přikrytí, která se nacházela na posteli, není úplně dostačující. Usínaly jsme sice promrzlé, ale s vědomím, že následující den se určitě ohřejeme, neboť dle předpovědi mělo být až 30 stupňů.

Po probuzení však byla situace zcela jiná a – vzhledem k teplotě vzduchu a našemu výběru dovolenkového oblečení – řekla bych o dost komplikovanější. Popravdě byla taková zima, že na svlékání do plavek a cachtání ve vodě jsme neměly ani pomyšlení. Celé ráno jsem uvažovala nad tím, k čemu mi tu budou tílka a sukýnky, kterými jsem zaplnila kufr, a k čemu mi aktuálně je ten svetr, který jsem nechala doma ve skříni. Trudomyslné myšlenky zahnala až snídaně. Samoobslužné automaty na kávu a horkou čokoládu mě rozněžněly natolik, že jsem se skoro až pousmála. Skutečný úsměv na tváři mi ale vyloudil až automat na limonády během oběda.

Po obědě následovala informační schůzka s delegátkou. Jediná zajímavá informace, kterou si ze schůzky pamatuji, je ta, že včerejšího dne z místní zoo utekl párek šimpanzů, kvůli čemuž je zoologická zahrada zavřená.