Po delším rozvažování jsem usoudila, že už nastal ten správný čas na to, abych vám odtajnila svůj deníček, který jsem si psala během květnového výletu na Mallorcu. Beru na vědomí, že zveřejněním deníku sice poruším zlaté pravidlo „co se stalo na Mallorce, to zůstane na Mallorce“, ale slíbila jsem vám, že vás budu varovat před nástrahami, jak jen to půjde. Tento slib hodlám dodržet, ať už to pro mne bude mít sebehorší následky.

Tak tedy mallorský deníček, který začíná netradičně dnem druhým.

Den druhý:

23:00  Milý deníčku, konečně jsme na Mallorce! A třeseme se zimou….

Ale pěkně od začátku. Před týdnem jsme se s kolegyní Kristýnou shodly na tom, že potřebujeme a) sluníčko, b) svatý pokoj od všech, c) místo, kde nebude k sehnání ani jedno UZ nového občanského zákoníku. Proto jsme se rozhodly udělat si dámskou jízdu někam hodně daleko. Nakonec vyhrála Mallorca, neboť to bylo víceméně jediné místo, kam cestovní kanceláře v květnu pořádaly zájezdy.

Naši cestu jsme započaly na letišti Václava Havla v Praze. Bezproblémová dovolená bez problémů bohužel dlouho nezůstala. Už v rámci bezpečnostní kontroly jsem byla hlasitým pípnutím bezpečnostního rámu shledána osobou nebezpečnou celému schengenskému prostoru a vyzvána k podrobení se osobní prohlídce. To byla ta první špatná zpráva. Druhá špatná zpráva přišla hned vzápětí – detektory kovu se už na letištích zřejmě nepoužívají, proč taky, když lze dotyčného/dotyčnou prohledat pouze za použití rukou. Slečna, která se tohoto úkolu zhostila, byla asi o 50 cm menší než já, ale co nenabrala na výšce, to nabrala na přísnosti. Poměrně rychle jsem si začala připadat jako nejhledanější drogový dealer v Evropě a vážně pochybovat o tom, zda opravdu nějaké to větší než malé množství zakázané látky nepřevážím. Bohužel se moje myšlenky odrazily i na mém výrazu, což slečnu podnítilo k opakované a důkladnější prohlídce, neboť se jí nechtělo věřit, že bych byla skutečně „čistá“. Navíc ji asi iritovalo i to, že není schopná mi dosáhnout na ramena, i když stojí na špičkách.  Výsledek prohlídky pro mě byl nakonec veskrze pozitivní, neboť mi vrátili boty a ukázali směr, jakým mám odpochodovat. A tím směrem nestálo policejní auto.

Letadlo mělo z Prahy odlétat v 18:00, ale nakonec jsme se do vzduchu dostaly až o dvacet pět minut později. Nikdo mi nevymluví, že ke zpoždění došlo kvůli pilotům, kteří se chtěli dodívat na přenos hokejového zápasu Česko x Rakousko.

Po vstupu na palubu jsem byla usazena na sedadlo u okýnka hned vedle levého křídla, takže jsem ke svému zděšení mohla pozorovat, jak se dané křídlo při vzletu třese a pozvolna otvírá, až mu jsou vidět „vnitřnosti“. Neuklidnilo mě ani prohlášení Týny sedící vedle, která s nepředstíraným úžasem vykřikla: „Juj, to je ale drátků….“ Je známo, že čím více má stroj součástek, které se mohou porouchat, tím pravděpodobnější je, že se alespoň jedna z nich pokazí. Během krátké chvíle jsem sama sebe vystresovala natolik, že jsem dobrovolně začala studovat manuál k použití kyslíkové masky a záchranné vesty ještě předtím, než nás k tomu vyzvala stevardka.
Kristýna mě informovala, že je to promarněný čas, neboť pokud letadlo skutečně spadne, zabije nás to všechny ještě dřív, než stihnu říct „kyslíková maska“.