Její projev pomalu ale jistě přecházel do hysterického záchvatu, v rámci nějž nám vysokým ječivým hlasem nadala do budižničemů, kteří to nikdy nikam nedotáhnou. Na závěr uronila slzu a vyčítavě prohlásila, že takovéhle chování si od nás nezasloužila (cítíte tu ironii).

S něčím takovým jsem se ve svém životě setkala jen jednou – na střední škole, kde naše profesorka angličtiny měla obdobné sklony motivovat žáky tím, že s nimi bude apriori zacházet jako s idioty. Neptejte se mě proč, sama to nedokážu racionálně vysvětlit, ale najednou mi v mozku něco přepnulo a já se v mysli vrátila zpět do hodin angličtiny. Slyšela jsem samu sebe, jak šéfové v angličtině nahlas říkám, že se jí hluboce omlouvám, že jsem zapomněla udělat domácí úkol (to byla v hodinách angličtiny mnou nejčastěji používaná fráze). Šéfová toto moje prohlášení logicky pochopila tak, že se jí vysmívám a pozvala si mě k sobě do kanceláře se slovy, že si budeme muset pěkně popovídat. Popovídání bylo skutečně velice příjemné. Celých těch třicet minut jsem se nedostala ke slovu. Obdobně pěkně jsme si v následujících měsících popovídaly k mému nadšení ještě několikrát. Tyto chvilky jsem přežila jen díky tomu, že jsem si během nich představovala, že svoji šéfovou umisťuji spolu s učitelkou angličtiny do klece s hladovými lvy.

V průběhu dalších týdnů jsem se raději příliš neprojevovala, neboť jsem se jednak snažila vyhnout pěknému popovídání u ní v kanceláři, jednak jsem nechtěla dávat na odiv svoji dobrou náladu. Dobrá nálada zaměstnance advokáta totiž z jejího pohledu může znamenat jen dvě věci – buď se má zaměstnanec moc dobře, takže je třeba mu znásobit počet úkolů, prodloužit pracovní dobu a snížit mzdu, nebo mu dobrou náladu způsobuje fakt, že si potajmu našel práci u jiného zaměstnavatele a chystá se šéfovou zradit a podle opustit, takže je třeba mu jeho poslední dny v kanceláři znepříjemnit znásobením počtu úkolů, prodloužením pracovní doby a snížením mzdy.

Zhruba po půl roce se atmosféra v kanceláři zázračně zlepšila. Šéfová omezila hysterické výlevy na jeden týdně, už ani příliš netrvala na pěkném popovídání a za vykonanou práci nám dokonce i občas poděkovala. Sice bylo vidět, jak se musí vnitřně přemáhat, ale zřejmě jí někdo poradil, že s pozitivní motivací dojde dál než s negativní, tak se to rozhodla vyzkoušet.

Bylo to ale jen pověstné ticho před bouří. V důsledku zvýšeného příjmu cukru a téměř nulového pohybu začala šéfová neovladatelně přibývat na váze. Už tento fakt ji zřejmě vnitřně trápil. Co ji ale iritovalo nejvíc, bylo, že se každý den musí dívat na mě – která váží 40 kilo i s postelí. Přišlo mi, že čím je šéfová tlustší, tím víc mě nesnáší. Nejprve se to projevovalo občasnými pichlavými poznámkami na moji údajnou podváhu, po pár dnech mi nařídila, abych chodila do práce v saku (v tom se váhové rozdíly stírají, protože každá žena v něm vypadá jako muž), a já jen čekala, kdy budu muset v kanceláři chodit v taláru (v něm se stírá úplně všechno).

Po nějaké době začala šéfová nosit do kanceláře různé laskominy, od koláčů po dorty, a neustále mě nutila, ať ochutnám. Nejprve jsem si myslela, že tím chce odčinit svoje předchozí chování, ale nakonec mi došlo, že jejím jediným cílem je si mě pořádně vykrmit, abych znatelně přibrala a ona se nemusela kvůli své nadváze cítit tak provinile. Naprosto jsem chápala, jak asi bylo Jeníčkovi a Mařence, když jim to samé prováděla ježibaba z perníkové chaloupky. Když na pravidelné pondělní poradě šéfová prohodila něco v tom smyslu, že uvažuje o pořízení pěkného velkého krbu na recepci, který by udělal dojem na klienty, zbystřila jsem. Napjatě jsem čekala, jestli nezaslechnu i něco o lopatě. Ale nic. Každopádně, moje koncipientská praxe začala trochu připomínat cestu pohádkovým lesem. Když už to vypadalo, že dojde i na Otesánka, neboť šéfová se tvářila, že je odhodlaná nás sníst všechny do jednoho, rozhodla jsem se zvednout kotvy a i s touto kanceláří se rozloučit.