Asi po pěti minutách jsem si všimla místa POD monitorem, s nápisem „Čtečka“. Přiložila jsem k tomuto místu kartu a skutečně, obrazovka se rozsvítila.

Ve spodní části na mne blikalo nějaké nedůležité upozornění o tom, že je třeba sledovat čas strávený na počítači, nevěnovala jsem mu však příliš pozornost, neboť jsem se soustředila na druhý pokyn, tedy najít otvor pro vsunutí flash disku. Nakonec jsem i tento bod splnila, což mi dodalo trochu sebevědomí a nakoplo mě k přesunu ke třetímu bodu – tedy k otevření dokumentu.

Opět úspěch. Endorfiny se valily mojí krví, mozek postupně přehodnocoval svůj postoj k technice a vnitřní hlásek mi uznale říkal: Hele, holka, jak ti to jde. Vždyť ty bys klidně mohla tisknout dokumenty sama, ty bys tu klidně mohla i obsluhovat! Ne, ty, kdybys chtěla, mohla bys klidně dělat i ajťáka v nějaké velké nadnárodní společnosti a vydělávat nehorázné peníze!“

Suverénně jsem zadala tisk dokumentu (oboustranně!) a elegantním táhlým gestem máchla kartou před čtečkou na nejbližší kopírce. A světe div se – nic se nestalo. Vnitřní hlásek zmlkl a endorfiny se zastavily v běhu. Jako by se vše v okolí zastavilo a zíralo, co se děje. Něco bylo špatně. Přiložila jsem tedy kartu ke kopírce znovu. A opět nic. Zřejmě jsem v některém z předchozích bodů udělala chybu. Znovu jsem si pomalu, abych něco nevynechala, prošla celým procesem a zadala tisk. Stále nic. Zkusila jsem to tedy do třetice. Kopírka stále spala. Nezbylo mi, než jít hledat obsluhu.

Milá slečna někam odběhla, u pultu byl pouze muž, který právě vyřizoval zakázku jiného klienta. Počkala jsem tedy, až ho vyřídí, poté jsem se k němu naklonila a důvěrně mu oznámila, že jejich slavný kopírovací přístroj je určitě rozbitý, neboť se mi jej ani napotřetí nepodařilo rozhýbat, a to jsem postupovala přesně dle jejich pokynů…. Muž rázným krokem přešel ke kopírce. Zbývající část našeho rozhovoru byla poměrně krátká, dovolím si citovat: „Vy jste zadávala černobílý tisk?“  „Ne, barevný.“ „Na téhle černobílé kopírce???“ Závěrem jen dodám, že na kopírce byl skutečně umístěn velkými písmeny psaný nápis „ČERNOBÍLÝ TISK“ a když jsem na mužovo doporučení přiložila kartu ke kopírce vedle stojící s nápisem „BAREVNÝ TISK“, bez problémů mi vytištěný dokument vyjel.

Schlíple jsem vytáhla flash disk z počítače a přesunula se k pultu, u nějž již znovu stála daná slečna. Vrátila jsem jí čipovou kartu a ona mne požádala o úhradu 63,- Kč. To jsem už ale protestovala a informovala ji, že sice žádný počítačový mág nejsem, ale úplný blbec taky ne, abych platila za tisk tří stránek přes šedesát korun. K tomu se slečna raději nijak nevyjadřovala, jen mi tiše oznámila, že cena se určuje podle počtu stran, ale především i podle počtu minut strávených u počítače, kterých v mém případě bylo nezvykle hodně. Uznala jsem tento fakt a kvitovala, že slečna byla natolik taktní, že mluvila tiše a veřejně neoznámila konkrétní mnou strávený čas u samoobslužného počítače. Každopádně podle výrazu její tváře jsem tam trhla rekord. Aby mne rozveselila, vnutila mi barevné desky na vytištěný dokument se slovy, že to mám v ceně.

Z toho stresu a nastalého šoku jsem úplně zapomněla na to, že mi na dně kabelky leží karta nabitá na 170 Kč, a peníze jsem uhradila ze svého. Došlo mi to až doma. Z copy centra jsem tak odcházela s pocitem trapnosti, nabitou kartou, kterou už nestihnu využít, o poznání lehčí peněženkou a památečními fosforeskově oranžovými deskami na dokumenty, které mi budou až do konce života připomínat, že já nemám u samoobslužné tiskárny co pohledávat.