Postrach jménem samoobslužné zařízení

Otevřeně přiznávám, že nejsem příliš technický typ.  A – nebudeme si lhát do kapsy – minimálně polovina z vás je na tom stejně. V mém věku už nemá smysl cokoliv předstírat, prostě jsem se smířila s tím, že v některých věcech nebudu nikdy vynikat a ovládání technických vymožeností patří mezi ně. Jsem ráda, když se mi podaří zapnout počítač, otevřít dveře metra či přijmout hovor na mobilu. Vrcholem mé technické dovednosti bylo, když jsem přišla na to, jak ovládat klimatizaci v kanceláři (bohužel k tomuto významnému dni došlo až poslední týden v srpnu, těsně před tím, než se rapidně ochladilo a klimatizaci tedy celý další rok nebylo třeba využívat).

To nejhorší, co může takový technický antitalent potkat, je návštěva místa se samoobslužným zařízením. Takovéto zařízení by mělo dle prodejců zjednodušit život zákazníků, nicméně skutečnost je taková, že jediný, komu život ulehčuje, jsou samotní prodejci. Pro zákazníky jako jsem já, představuje samoobslužné zařízení noční můru, která se zhmotnila v podobě pokladny bez pokladní, počítače bez IT technika nebo prodejního automatu bez prodejce.

Od jisté doby si vedu seznam míst, kde se podruhé již nesmím ukázat, neboť vím jistě, že i když od mé poslední návštěvy uplynulo několik měsíců, zaručeně by si mne tu pamatovali. Na prvním místě tohoto seznamu je copy centrum na pražském Andělu.

Nedávno jsem si potřebovala akutně vytisknout jeden dokument a moje tiskárna odmítala spolupracovat. Obrátila jsem se tedy zoufalá na kamaráda, který sice nedisponoval tiskárnou, ale zato vlastnil nabitou kartu se 170 body právě do tohoto kopírovacího centra. Vzhledem k tomu, že bylo třeba body vyčerpat do konce týdne a on by to již nestihl, kartu mi přenechal, abych ji využila dle své potřeby a uvážení. Řekla jsem si: „Výborně, alespoň ušetřím.“

Vydala jsem se do copy centra. Během cesty jsem veškerá svoje životní přání zúžila jen na jedno – aby můj kontakt s technickým zařízením na veřejném místě alespoň jednou proběhl hladce a bez problémů.

Začátek mé konverzace se slečnou za přepážkou vypadal nadějně. Vychrlila jsem na ni pečlivě připravenou větu, že mám na flash disku držícím ve své pravé zpocené a třesoucí se ruce třístránkový dokument a otevřeně ji požádala, aby mi dokument vytiskla ona.

Slečna mi sdělila, že mi daný dokument sice může vytisknout, bude to však značně dražší, nebo si jej mohu vytisknout sama za pomoci čipové karty na samoobslužné tiskárně, což bude levnější a pro mě určitě pohodlnější. To se mi sice moc nezdálo, ale po chvíli váhání jsem nakonec kývla na druhou možnost a v duchu si rozhodnutí odůvodnila tím, že alespoň ušetřím. Své volby jsem upřímně litovala už o minutu později, kdy jsem bezradně stála před obrazovkou počítače s flash diskem stále ve své pravé ruce a čipovou kartou v ruce levé. Se zrychleným tepem jsem pročítala návod umístěný pod monitorem. Přestože pokyn „Přiložte čipovou kartu k počítači – připojte flash disk – otevřete dokument – vytiskněte dokument – přiložte kartu ke čtečce na tiskárně“  vypadal na první pohled sice primitivně, ve skutečnosti byl však pro čtenáře zákeřným testem inteligence.

Problém se objevil už v rámci prvního pokynu, kdy jsem zmateně přejížděla kartou po monitoru počítače ve snaze nalézt čtečku.  Překvapivě, monitor na moji snahu nijak nereagoval.

1
2
1 / 2

Článek obsahuje obrázek