Háček je v tom, že jsem zaměstnaná ve zdravotnictví.
Pokud vás právě přepadla hrůza z příští návštěvy nemocnice, tak nebojte, nejsem ani zdravotní sestřička, ani chirurg. Nemusíte se tedy děsit scény, kdy se k vám blížím v potu čela s roztřesenou rukou, ve které držím jehlu nebo skalpel. A ani mě nebudete muset křísit ze mdlob, ať už právě při odběru krve nebo během operace.

Omdlévací zážitky se se mnou táhnou už odmalička. Nevolno se mi dělalo jak z rozbitého kolena, tak i v nemocnici, kdy jsem protrpěla každou návštěvu u nemocného člena naší rodiny a u sestřiček byla známá pod přezdívkou „Padavka“.

Mdloby mě provázely také celou střední školu a nejvíce se projevovaly v hodinách biologie, kdy jsme měli v učebních osnovách anatomii a fyziologii člověka. Naivně jsem chtěla své omdlévání utajit, což mi ale logicky nemohlo vyjít už z toho důvodu, že jsem se pokaždé v bezvědomí sesunula na desku lavice. Nenápadná jsem dokázala být pouze několik prvních vyučujících hodin, pak už začalo být našemu učiteli divné, proč v jeho hodinách spím.

Poté, co jsem přiznala svůj problém, byl kvůli mně vyučující ve svém výkladu už opatrnější a citlivěji předkládal celé třídě informace ohledně upnutí svalů a šlach na horní končetině, o tom, jak vypadá a pracuje naše srdce, či jak probíhá operace oka při odstraňování vysokých dioptrií. A aby měla vyučovací hodina klidný průběh a jistě také v obavě o mé zdraví, na kterém se mohla negativně podepsat srážka mé hlavy s deskou lavice, mi dokonce zakázal dívat se na naučná videa, která v hodinách promítal.

Ten samý učitel mi pak v maturitním ročníku kladl na srdce, abych se při výběru vysoké školy vyhnula oborům, kde se vyučuje biologie a to hlavně v praktických cvičeních, kterým se nebudu moci vyhnout a za jejichž neabsolvování (i z důvodu mdlob) mě mohou ze školy vyloučit. Dala jsem na jeho rady a vybrala si obor, kde mě biologie nemohla položit (a to doslova). A i když se během studia na vysoké škole překvapivě objevilo pár okamžiků, kdy mi bylo na omdlení, dokázala jsem tyto situace pokaždé úspěšně překonat.

Největší dobrodružství ovšem přišlo o něco později. Shodou náhod si ke mně po úspěšném ukončení vysokoškolského studia našlo cestu zaměstnání v oblasti zdravotnictví, kde se před krví neschováte, ani když chcete. Samozřejmě jsem měla obavy z toho, jestli zvládnu denodenní práci se zkumavkami plnými krve, ale protože se říká, že nejlepší je léčba šokem, rozhodla jsem se to zkusit.

Postupem času jsem se stala vůči pohledu na krev celkem imunní, ale občas se přeci jen stane, že mi začne šumět v hlavě, poleje mě studený pot a zatmí se mi před očima, v horším případě pak ještě na závěr omdlím. Abyste byli lépe v obraze, uvedu vám proto tři modelové situace:

– kape mi krev z řezné rány na prstu, kterou jsem si způsobila v kuchyni neopatrnou manipulací s nožem nebo otevřenou plechovkou;

– podstupuji odběr krve;

– slyším vyprávění o náročném chirurgickém zásahu do těla pacienta.

Řezným ranám v domácnosti a odběrům krve se nemůže nikdo divit, vždyť špatně se může udělat i devadesátikilovému statnému muži, kterého nic nerozhází … tedy skoro nic. Ale poslední jmenovaná věc už je speciální případ, kdy si lidé ťukají na čelo, jestli jsem normální, protože tohle se jen tak nevidí.

Určitě si na čelo ťukali i mí kolegové, kterým jsem se musela přiznat – už kvůli zkušenostem z hodin biologie na střední škole – abych je tak varovala před tím,