Před dávnými časy na zámku hluboko v lesích žili král a královna. Narodila se jim holčička krásná jako kvíteček, které dali jméno Růženka.

Jednou v noci se královna probudila a u kolébky spící dcerušky uviděla stát tři ženy v bílých plachetkách, s hořícími svíčkami v rukou. Královna žasem ani nedýchala.

Ženy se sklonily nad kolébkou a ta první pravila:

 „Budeš krásná jako růže a dobrá jako chléb.“

Druhá žena promluvila:

 „Žij jako v růžích, dokud práci nepoznáš. Jak se ale vřeténkem píchneš, zemřeš.“

Třetí žena se sklonila nad kolébkou, děťátko políbila a nemilou věštbu napravila:

 „Až tě v růžích najde ten, koho, sama šťastna, šťastným učiníš, k životu se probudíš.“

Královně se zdálo, že sní. Chtěla vykřiknout, ale svíčky najednou zhasly a bílé ženy zmizely ve tmě. Královna běžela ke králi a všechno mu pověděla. Ten z obavy o svoji milovanou Růženku hned druhý den rozkázal všechny kolovrátky i vřeténka, o která by se mohla píchnout, sebrat a spálit. Nikdo se nesměl příze ani dotknout, aby se hrozivá věštba nenaplnila.

Tak Růženka rostla, celý čas si jen hrála a žádnou práci nikdy nepoznala. Svou krásou udivila celý svět a všem lidem se zalíbila. Až jednoho dne, kdy už jí bylo patnáct let, si hrála sama v zahradě se zlatým míčem, který se zakutálel do malinových keřů u staré věže. Růženka marně hledala svůj zlatý míč, a jak bloudila houštím, našla v té staré věži malá dvířka. Byla zvědavá a dvířka pootevřela.

Vyšla nahoru po točitých schůdcích. Až úplně nahoře, pod střechou, byla malá komůrka a tam seděla stařenka a předla na kolovrátku. Nikdo ji už na hradě neznal, zapomněli na ni a ona sama na nikoho nedbala, stále jen předla a předla. Růženka nikdy kolovrátek neviděla, sedla si tedy ke stařence na stoličku, dívala se na vřeténko, jak se rychle točí, sáhla po něm a píchla se do prstu. Jakmile se do prstu píchla, svezla se na zem a usnula.

A neusnula jenom Růženka. S ní usnul i celý zámek.

(Text byl volně upraven podle pohádky Růženka Václava Říhy z díla Zvířátka a Petrovští a jiné pohádky).

Takhle to prý bylo v pohádce o Šípkové Růžence. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že je tenhle příběh tak trochu přitažený za vlasy, aby se děti naučily, že sahat na cizí věci se prostě nemá. Z mého pohledu to totiž vypadá tak, že milá Růženka po píchnutí se do prstu neusnula, ale omdlela při pohledu na kapku krve na svém ukazováčku. A proč si to myslím?

I já prožívám takovouto pohádku, v níž jsem princezna, která při pohledu na krev – nejen na svém prstíku – usne, respektive omdlí. To by samo o sobě nebylo tak zlé.