6) Od škodolibých rodinných příslušníků jsem k narozeninám obdržela jako dárek abonentní vstupenku do Divadla Na Jezerce na celý ROK dopředu.

7) Po uveřejnění článku Úskalí představení konaných pod širým nebem se mnou nikdo nechtěl jít na Letní Shakespearovské slavnosti, neboť byl bytostně přesvědčen o tom, že pokud půjde se mnou, zaručeně zmokne.

8) Po určité době jsem zjistila, že se mnou vlastně nechce chodit nikdo nikam, protože se bojí, že o něm napíšu na blogu.

Výhody:

 1) Vzhledem k nevýhodě č. 8 mám více času sama pro sebe, takže můžu hodiny a hodiny přemýšlet nad tím, jestli mi nebylo líp v dobách, kdy jsem žádný blog neprovozovala a měla alespoň nějaké kamarády.

2) Rodiče dětí, o kterých jsem tak nevybíravě psala v historce Dostanu se do nebe, se urazili a přestali se mnou na čas komunikovat. Bohužel jim to vydrželo jen dva týdny.

3) Nikdo už po mně nechce, abych něco upekla či uvařila, neboť se logicky nechce zakousnout do zuhelnatělé sušenky obsahující stopy skla.

4) Přiznala jsem si konečně to, co jsem ve skrytu duše tušila už od dětství – že nesnáším dinosaury a nebojím se to dát otevřeně najevo.

5) Díky mému článku došlo k obohacení českého jazyka o nový výraz „flexitarián.“ Toto slovíčko vymysleli moji přátelé po přečtení článku Cesta do hlubin vegetariánovy duše a označují jím osobu, prezentující se navenek jako vegetarián, která je však schopná skvěle se přizpůsobit okolním podmínkám (když je tofu, dá si tofu, když je králík, dá si králíka). Jde tudíž o vegetariána ve vztahu k masu zcela flexibilního.

6) Aby mi nevyschnul pramen inspirace, navštěvuji místa a akce, kterým bych se za normálních okolností zcela jistě vyhnula – Matějskou poutí počínaje a únikovými hrami konče.

7) Vypsáním se ze svých pocitů a rozbouřených emocí prostřednictvím blogu jsem se konečně zbavila:

– platonického zamilování do Pavla Řezníčka,

– touhy zašlapat Láďu Hrušku hluboko do země,

– panického strachu z Nesmrtelné tety.

(Na druhou stranu jsem si ale přivodila permanentní strach a stres z toho, že nestihnu včas napsat další článek, že se články nebudou nikomu líbit nebo že si je přečte některý z bývalých zaměstnavatelů/spolubydlících/číšníků kavárny Slavia a budou mi chtít dát osobně najevo, jak jsou z článku nadšení…)

Tolik můj život s blogem do července 2016. Už teď jsem zvědavá, co přinese další rok