Každá rodina má své vánoční tradice a naše není výjimkou. Vzhledem k tomu, že my sourozenci jsme rozeseti kvůli studiu a práci po celé České republice a na konci roku se slétáváme zpět domů, jsou Vánoce jedinečnou příležitostí, jak se znovu sblížit, stmelit a připomenout si své kořeny (názor matky). S blížícími se svátky vůbec používá až podezřele často a v různých kontextech slova jako „tmelení“, „jednota“ nebo „pouta“. Zřejmě zkouší naše podprahové vnímání.

Vánoce u nás v rodině probíhají tradičně takto.

Pohádáme se hned z rána, a to konkrétně o to, kdo bude zdobit stromeček. Většinou to končí tak, že otec se svými přirozenými sklony k cholerismu po pěti minutách znechuceně odhodí krabici s ozdobami do kouta a odchází zpracovat svoji frustraci z prohry do kuchyně kucháním kapra.  Matka si jde uklidnit nervy vybagrováním čokoládových figurek z vánoční kolekce. Jako nejvíc psychicky odolní se ukážeme já s bratry, kteří jsme byli ponecháni sami se stromkem. Je to tak trochu Pyrrhovo vítězství, neboť jsme si sice vydobyli právo stromek ozdobit, jenže už nemáme čím (matka snědla figurky a otec rozflákal baňky). Mladší bratr odmítá ve svém věku a postavení (jeho slova) vyrábět vánoční řetězy z barevného papíru, tudíž nám nezbývá než stromek ozdobit pouze prskavkami a svíčkami.

Následuje etapa balení dárků, která většinou trvá až do odpoledních hodin, neboť někteří členové naší rodiny musejí nejprve dárky, které kupovali již někdy v létě, najít a až poté zabalit. My, co dárky kupujeme na poslední chvíli, takové problémy nemáme. Na elegantní řešení zapeklitého problému s hledáním dárků přišel otec. Když se mu dárek nepodaří najít během Štědrého dne, oznámí potenciálnímu obdarovanému, že dárek dostane až k narozeninám, aby měl více času na těšení.

Balení dárků pro mě představuje nejzábavnější část dne.

V době kolem 17. hod. matka ještě stále hledá poschovávané dárky, u těch, které našla, přemýšlí, komu z nás je chtěla darovat.

Po 18. hod. nastává otcův čas. Dárky, které se mu podařilo najít, by rád zabalil do vánočního papíru, dle přísloví „kdo pozdě chodí, sám sobě škodí“ na něj však již téměř žádný papír nezbyl. Je na něm vidět nechuť pustit se do balení sám, tak postupně obchází jednotlivé členy rodiny s prosbou, aby za něj dárky zabalili, neboť on nemá čas – musí smažit kapra (otcova nejzábavnější část dne). Černý Petr připadl mně. Po chvíli zjišťuji, že mi otec svěřil k zabalení všechny dárky, tedy včetně toho určeného mně samotné. Balím si svůj vlastní dárek, bezva.

V 19 hodin následuje večeře a pravidelná hádka o pohádku. Tradicionalisti trvají na Popelce, inovátoři na nové pohádce vysílané na ČT1. Otec trvá na tom, abychom byli všichni už konečně zticha, vypne televizi a pustí nám za trest vánoční koledy z CD, které dostal jako dárek na benzince.

Po večeři nastává nejtrapnější část celého Štědrého dne. Čekání na Ježíška. My, sourozenci, jsme vyhnání do koupelny, kde ve svých dvaceti (někteří téměř třiceti letech) čekáme, až zazvoní Ježíšek. Tato část večera je zase nejzábavnější pro nejmladšího bratra, který využívá mého strachu z tmy a uzavřených prostor.