Na začátku druhé půle už sedím v pláštěnce a sleduji, jak nad Langmajerem šlehají blesky. Já bláhová si stěžovala na déšť, přitom se na nás podle všeho žene pořádná bouřka. Lepší atmosféru si už pořadatelé pro tuhle hru přát nemohli. Všichni napjatě čekáme, jestli do některé z postav držících v ruce meč neudeří blesk.

Pláštěnka podle všeho izolovala a maximalizovala veškeré teplo sálající z rezervního svetru a bundy, takže si připadám jako v sauně. Nadšený asi není ani Richard III., kterému scénář předepisuje šplh po několik metrů vysoké římse, která vlivem neustávajícího deště zřejmě dost klouže.

Představení končí a diváci si odnášejí vskutku nezapomenutelný zážitek. Soudě podle kašle v počáteční fázi, Langmajer taky neodejde s prázdnou.

Touha jménem Einodis, léto 2014

Je po dešti. Půl hodiny před začátkem představení se strhla neskutečná průtrž mračen. Tou dobou jsem se ke své smůle nacházela na cestě na letní scénu Divadla Ungelt, takže jsem promočená na kost. Muzikál se kvůli počasí rušit nebude, ale pro všechny případy dostáváme deky a pláštěnky. Po minulé zkušenosti z Letních shakespearovských slavností se rozhodnu pláštěnku obléct okamžitě, ještě než představení začne. Opět mám problém strefit se do správného otvoru. Měli by k tomu dávat návod.

Začíná se hrát. Vzduch voní po dešti. Aneta Langerová právě uklouzla na mokré podlaze pódia. Zjišťuje, že nemá nic zlomeného, usměje se a hraje dál. Paní Kubišová se prozíravě drží na jednom místě.

Dojem z představení mi kazí pouze divák sedící vedle mě. Kombinace zvýšené vlhkosti vzduchu a pro něj ne příliš zábavného děje zřejmě způsobila, že se dotyčný neustále drbe. Nejen, že mi tím roztřišťuje pozornost, protože pravým okem jsem nucena periferně sledovat jeho pohyby, a tudíž mi zůstává ke sledování děje na pódiu už jen levé oko, ale navíc mě po chvíli začíná už taky všechno svědit. Proč si musel sednout zrovna vedle mě – diagnostikovaného hypochondra?!