Ten bych měla namalovaný ještě rychleji. Ale ani tohle nebylo ono. Připadalo mi, že by v obou případech Radek určitě hned poznal, že jde o nějakou kulišárnu.

Přemýšlela jsem proto dál, až jsem jednoho dne náhodou na internetu zahlédla bojovníka kresleného ve stylu obrázku určeném k vymalovávání pro děti ve školce. Tak tohle bylo to pravé ořechové. Malého bojovníčka jsem umístila na čtvrtku o velikosti A3, udělala mu začínající pivní bříško a zručně ho vybarvila pastelkami.

Byla jsem na sebe pyšná. Tohle mohlo klapnout. Jediné obavy jsem měla z toho, že jako děsná slušňačka neumím lhát a když na někoho šiju boudu, nedokážu se ovládnout a usmívám se od ucha k uchu, čímž prozradím své nekalé úmysly. Proto jsem si začala podobné situace zkoušet na svých kamarádech a po krátké době vypilovala excelentní vystoupení.

Nadešel den D. Pozvala jsem Radka spolu s dalšími, o situaci informovanými, kamarády na návštěvu k sobě domů, kde jsem mu slavnostně a s decentním, nic neprozrazujícím úsměvem (!) předala pastelkami kresleného bojovníka. Všichni jsme napjatě čekali jeho reakci.

Protože Radka už znám za ta léta docela dobře, dalo se z jeho hlasu a křečovitého úsměvu vyčíst, že se na mě snaží aplikovat typickou reakci obdarovaného, který zakrývá zklamání z dárku a to jen proto, aby udělal obdarovávajícímu radost.

Po chvíli, kdy jsem škodolibě nechala zklamaného Radka smiřovat se v duchu s tím, co si ten večer ponese domů, nastala příležitost věnovat mu skutečný obraz. Ten byl přijat s obrovským nadšením, po kterém následovalo vřelé objetí a za bedlivého dozoru mého přítele i hubička.

Ale od té doby jsem se musela mít na pozoru. Věděla jsem, že až u Radka jeho nadšení z obrazu pomine, určitě si vzpomene na to, jakou boudu jsem na něj ušila. A že podle toho, jak ho znám, můžu očekávat odvetu. Jen jsem netušila, že k ní dojde tak rychle.

Ještě ten večer se mě Radek zeptal, jak dlouho jsem obraz kreslila. Po odpovědi, že zhruba tři týdny, se na mě usmál a s nevinným výrazem ve tváři mi řekl, že by byl moc rád, kdybych mu třeba někdy namalovala zase další obraz. Vzhledem k tomu, že se mi můj první výtvor na malířském plátně opravdu velmi povedl, jsem souhlasila. Nato se Radek začal usmívat víc a víc, což už mi začínalo být podezřelé, a řekl, že tentokrát by si přál nakreslit falangu.

Protože jsem si o hoplítech už něco přečetla, ztuhnul mi úsměv na rtech. Falanga je formace, čítající desítky, možná i stovky osob. A když jsem si takovéto číslo vynásobila třemi týdny, chtělo se mi brečet. Ale co jsem mohla dělat, slib je slib.

A tak Radek sice srovnal skóre na 1:1, jenže já se jen tak nedám. Už několik týdnů úspěšně předstírám mrtvého brouka, a jakmile bude potřeba vytáhnout těžší kalibr, mám v zásobě ještě selektivní ztrátu paměti, nevyléčitelný třes rukou nebo dalekozrakost. A to by v tom byl čert, abych se z téhle šlamastyky nedostala.