Humor je nezbytným kořením života. Pokud se sečte se snahou udělat druhému člověku radost, která je ovšem umocněná na poťouchlý vtípek, vyjde vám na druhé straně rovnice šibalský výsledek. Jenže je potřeba mít na paměti, že existuje třetí Newtonův zákon  ̶  zákon akce a reakce, do kterého se může druhá strana v rámci zachování rovnováhy aktivně zapojit.

Před půl rokem mě poprosil můj kamarád Radek, abych mu nakreslila obrázek. Jeho přáním bylo namalovat hoplíta, starořeckého pěšího bojovníka oděného do zbroje a přilby, chránícího se štítem a kopím či mečem. Protože je Radek můj dlouholetý dobrý kamarád a v kreslení jsem si našla zálibu, která mě baví a naplňuje, neměla jsem důvod odmítnout.

O hoplítech jsem nikdy předtím neslyšela a nevěděla, co si mám pod tímto slovem představit. Radek mi proto pro inspiraci přes e-mail poslal pár obrázků. Výběr techniky kreslení, velikosti obrazu a kterou postavu nakreslím, už nechal na mě. I když, během mého rozmýšlení o výběru barev a podkladu se mnou zahájil na první pohled nevinnou konverzaci na téma, zda jsem četla knihu Obraz Doriana Graye od Oscara Wildea. Na otázku proč se ptá, mi odpověděl, že by hoplít mohl mít klidně jeho podobu, protože kdyby byl jeho portrétem, třeba by díky němu přestal, stejně jako Dorian Gray, stárnout, za což by mi byl moc vděčný.

Fakt, že mám v oblasti kreslení podobizen ještě velké mezery, jsem Radkovi vzhledem k okolnosti „když to nemůžu mít, chci to ještě víc“ zatajila a diplomaticky mu vysvětlila, že jako čerstvý třicátník a navíc muž tento typ zkrášlující metody nepotřebuje, a hoplítův obličej jsem ponechala podle předlohy skrytý pod přilbou.

O technice kreslení bylo rozhodnuto během jednoho týdne. Na akčním letáku jsem totiž zahlédla malířská plátna za dobrou cenu, což jsem brala jako znamení. Vrhla jsem se do kreslení a obraz byl za necelé tři týdny hotový.

Vzhledem k tomu, že se nezřídka stává, že se stáváme terčem Radkových vtípků, ucítila jsem jedinečnou možnost si z něj taky jednou vystřelit a, jak se říká, chytla jsem příležitost za pačesy.

Napadlo mě, že bych mohla kromě hoplíta na plátno nakreslit ještě jeden obraz, který by byl na hony vzdálený inspiraci, kterou mi Radek poslal. A zatímco by hoplít na malířském plátně odpočíval schovaný ve skříni, s nadšením bych předala Radkovi jako první nějakou příšernou malůvku.

Jako nejjednodušší a zároveň velmi vtipný se mi zdál miniobrázek o velikosti 2×1 cm, který by měl hned dvě obrovské výhody. Zaprvé by podle mých odhadů na světlo boží vykoukl během velmi krátké doby a zadruhé by se Radkovi krásně vešel do peněženky.

Po miniobrázku přišel nápad nakreslit panáčka držícího v ruce oštěp, kresleného na čtvrtku tužkou ve tvaru hlava = kroužek, tělo, ruce a nohy = čárky.