Koukali se na mě se zájmem horolezci nade mnou i ti na zemi, neboť ti vyšší, i když stáli na podlaze, měli oči ve stejné úrovni jako momentálně já na stěně.

Trapnost celé situace jsem si uvědomovala nejen já, ale i známý, který mě jistil. Aby tomu učinil přítrž, začal mě zezdola oběma rukama postrkovat nahoru, což mému pocitu studu moc neulehčilo. Ze zoufalství jsem na něj začala křičet, aby mi okamžitě přestal sahat na zadek, neboť k tomu používá obě ruce, a tudíž mu už nezbývá žádná ruka k jištění a já bez jištění za těchto podmínek prostě dál na stěně nebudu. Zároveň jsem ale věděla, že na stěně budu bez ohledu na jištění tak dlouho, dokud mě z ní někdo nesundá.

Po dvou minutách mi došly síly a bez varování jsem se pustila. Na nikoho jsem naštěstí nespadla, neboť se všichni včas uhnuli. Zemi jsem vděčně políbila na znamení toho, jak moc si jí vážím, vyzula si lezečky, abych si konečně narovnala prsty na nohou, a během cesty zpět do šaten jsem si slavnostně slíbila, že pro tento rok už sportu bylo dost.