,,Ona mě zná? Je to nějaký chyták? Když řeknu, že jsem víceméně pohybově omezená celá, tak mě z lekce vyhodí?“

Zřejmě jsem nad svou odpovědí přemýšlela příliš dlouho, neboť mi cvičitelka sdělila, ať si lehnu na podložku, a ukázala mi místo hned vepředu naproti ní, aby mě měla pod dohledem.  Já jsem sice ráda středem pozornosti, ale to jen v momentech, kdy mohu předvést svůj um a následně sklízet obdivné pohledy a pochvalné řeči. Tohle nebyl ten případ.

Lektorka mě musela opravovat téměř při každém cviku, nemilosrdně mi prohýbala záda, natahovala zkrácené šlachy na nohou a narovnávala mé pokřivené tělo, aby bylo rovnoměrné s podložkou.  Do toho všeho mě nutila hluboce dýchat do břicha a mít čistou mysl. Obzvlášť zachování čisté mysli byl oříšek, neboť jsem musela po celou tu dobu poslouchat svůj vnitřní hlásek, který neustále dokola opakoval: „Tak tohle tě zabije“. V polovině lekce se mi začínala z neustálého protahování a dýchání do břicha motat hlava a myslím si, že hlavně to byl důvod, proč jsem z pozice stromu (stoj na jedné noze) přepadla na paní stojící vedle. V pozici loďky jsem se tiše rozbrečela. Zřejmě to mělo na můj organismus očistný účinek, neboť jsem z lekce odcházela sice rozbolavělá, ale vyrovnanější a lehčí. Druhá hodina už nebyla tak strašná a třetí hodina mě začínala dokonce i bavit, bohužel však byla poslední, neboť uplynul duben a s ním i můj zájem o sport.

Letošní jaro jsem si však ukousla až příliš velké sousto. Rozhodla jsem se totiž, že se pokusím zařadit mezi horolezce. Podle všeho je tento druh sportovní aktivity teď velice populární, horolezí téměř každý, a kdo se ani jednou neplazil vyděšený strachy po skále ve výšce několika desítek metrů a poté, co na něm uschl pot a slzy, o svém velkolepém výkonu poutavě nevyprávěl na potkání ostatním, jako by neexistoval. Zatoužila jsem po tom být také in a stát se neohroženým horolezcem s křídou na rukou.

Zavítala jsem tedy do horolezecké haly na Smíchově, kde na mě již čekali moji známí, kteří se nabídli, že mě lozit naučí. Už při vstupu jsem dala obsluze recepce jasně najevo, jak moc velký expert právě vstoupil do místnosti. Na otázku, zda chci lezečky, jsem odvětila, že nikoliv, že ty moje na mě už čekají v hale (domnívala jsem se, že lezečky jsou instruktorky), a hned v další větě jsem se zeptala, jestli si u nich můžu zapůjčit boty na lezení (to jsou lezečky). Pochopili, že na mě budou muset pomaleji a víc srozumitelně. Předali mi tedy lezečky a další propriety, u kterých jsem netušila, k čemu slouží. Poznala jsem jen lano. Ale věřila jsem, že se mi všechny tyto věci budou hodit, tak jsem je sbalila a odešla do šaten. Tam jsem si při pohledu na slečny s vypracovanými svaly na opálených rukou a následném pohledu na své bílé tyčkovité ruce snížila sebevědomí na nulu a pokračovala v nazouvání lezeček. Nacpat nohu do bot o dvě velikosti menší není moc příjemná záležitost a chození se skrčenými prsty také ne.

Dokolébala jsem se až ke známým. Ti se mě okamžitě ujali, vysvětlili, jak by to mělo teoreticky fungovat, a nastal čas, abychom se posunuli k praxi. Byla jsem navlečena do postroje, připevněna k lanu a na mé opakované otázky, zda se mi nemůže nic stát, ubezpečena, že v žádném případě, protože jsem perfektně jištěna. Moje obava, že se zřítím z padesátimetrové výšky a rozplácnu se na zemi jak žába, byla poměrně zbytečná, neboť jsem se v rámci svého prvního horolezeckého pokusu nedostala ani do dvou metrů. Nicméně je třeba zdůraznit, že jsem se na daném místě držela statečně jako klíště. Bohužel to byla typická z nouze ctnost, neboť jsem nebyla schopná posunout se výš a zároveň jsem se bála skočit dolů.

Horolezkyně, která uvízne hned na třetí stupačce odzdola, zhruba metr nad zemí, a to na té úplně nejprimitivnější trase pro začátečníky si prostě nelze nevšimnout.