Tak tu máme jaro. Venku se příjemně oteplilo, všude voní tráva, naše oči vábí pohled na rozkvetlé třešně, do toho ve vzduchu poletují motýlci a včeličky…. Kdo by ho nemiloval?

Ale pozor! Jaro s sebou nepřináší jen radostné tetelení, ale i řadu nenápadných nástrah. První sluneční paprsky totiž vylákají ven kromě všemožného hmyzu i kvartální sportovce. Jejich existenci není radno podceňovat. Kvartální sportovci jsou povětšinou osoby z řad kancelářských krys, které celý rok abstinují, lenoší, nehýbou se a z jara je to najednou zčistajasna popadne a dostanou neovladatelnou chuť na nějakou sportovní aktivitu. Jejich těla jsou po celoroční nečinnosti ztuhlá, pohyby nemotorné, šlachy zkrácené a svaly atrofované. A v tomhle katastrofickém stavu se vydají bez sebemenší přípravy uspokojit svoji potřebu pohybu. Kvartální sportovci tak bývají nebezpeční nejen svému okolí, ale i sami sobě, což lze z matematického hlediska označit jako nástrahu na druhou.

Na venkově a v menších městech se tyto osoby rozutečou do nejbližších lesů, strání a údolí, ale v Praze jim nezbývá, než se koncentrovat v indoorových sportovních centrech nebo ve Stromovce. Pokud na tato místa zavítáte, můžete si být jisti, že zde na kvartální sportovce narazíte.

Dobře vím, o čem mluvím, neboť patřím mezi ně. Mohu Vám tak dát možnost nahlédnout pod pokličku strastiplného života typického kvartálního sportovce. Od léta do zimy pohybem šetřím, obyčejná chůze mi ke štěstí zcela dostačuje. Zpoceným a udýchaným běžcům se skrytě vysmívám, závislákům na posilovacích strojích se z principu vyhýbám a jezdce na kolečkových bruslích pozoruji z nejbližší lavičky s napjatým očekáváním, zda si v následující zatáčce namelou. Jenže na začátku dubna mě najednou popadne chuť ukázat sobě i ostatním, že i já mohu být mrštná, vytrvalá a zpevněná.

Jakožto zběhlý kvartální sportovec dobře vím, že základem toho, abych svoje období pohybu vůbec přežila, je důsledný výběr sportovní aktivit, kterým se budu na jaře věnovat.  Vzhledem k tomu, že mi sportovní zapálení vydrží maximálně měsíc, nemá cenu vybírat si sport zbytečně vysilující, kterému je třeba se věnovat delší dobu, aby ho člověk ovládal. Vyloučila jsem tedy zhruba 97 % sportovních aktivit, které sportovní centra v Praze nabízejí.  Jednoduché na pochopení i pohyb mi v poslední době přišly jen skoky na trampolíně (ale to jen do té doby, než jsem na youtube zhlédla video, jak lekce probíhá), jóga a squash. Rozhodla jsem se nejprve pro squash s přesvědčením, že pinkání o zeď snad v pohodě zvládne i takový sportovní neuměl jako já.

Ze squashcentra jsem však po 60 minutách oproti svému očekávání odcházela totálně propocená, s třesoucími se pažemi, odřeným kolenem a počátečním astmatickým záchvatem. Můj sparing partner na tom byl fyzicky o dost lépe, nicméně ten zase odcházel s pocitem promarněného večera, neboť se kvůli mně téměř nedostal ke hře samé.

Jógu jsem vyzkoušela hned následující jaro. Lektorka mě znejistěla hned na začátku, kdy se mě významně zadívala a přede všemi se mne zeptala, zda mám nějaká pohybová omezení. Napadlo mě: