jímž ji hojně zásobuje. Stratégova poznámka o francouzské kavárničce v nás sice zvedla vlnu hladu, ale ta poklesla hned po vytažení balíčku čokoládových sušenek z mého batohu a na horký čaj jsem měla chuť jen já. Potom, co jsem přehnaně ochotnému pánovi spotřebovala víc jak polovinu čaje s rumem z termosky a stále jsem se neměla k odběhnutí si na toaletu, si stratég uvědomil beznaděj svého konání a zaměřil svou pozornost na starší manželský pár před námi.

V 8:45 se konečně dostavil do růžova vyspalý kolega. Po našem přívětivém přivítání „jdeš pozdě, Karle“ se automaticky zařadil do fronty k nám, což značně popudilo čekající za námi. Již tak emotivní atmosféra se výrazně vyhrotila.  Následovala hlasitá výměna názorů na téma, komu přijde fér a komu ne skutečnost, že si tady mladý pán pospí a předběhne ve frontě desítky lidí, co stáli v mrazu několik hodin před jeho příchodem. Kolegova pravdomluvnost se ukázala v dané situaci spíše nevýhodou než výhodou, neboť namíchla i ty, kteří do té doby byli morálně na jeho straně. Většina z nich si postěžovala, zanadávala nebo se snažila kolegovi důrazně vysvětlit, že by si měl jít stoupnout na konec řady. Pár jedinců se však s nastalým problémem rozhodlo dlouze nezaobírat a začalo si rovnou vyhrnovat rukávy. Blížící se rvačce zabránila naštěstí paní pokladní, která přišla se sdělením, že pokladna je otevřena a prvních dvacet lidí může vstoupit do útrob divadla. Tato informace se týkala i nás, takže jsme šťastně vklouzly do teplého předsálí. Tedy až na kolegu, který byl držen několika ochotnými dobrovolníky venku.

Ať bylo, co bylo, ta chvíle, kdy jsme si u pokladny řekly o lístky na představení a paní nám je v další minutě s úsměvem vydala, byla dokonalá. Tak nějak si představuji pocit absolutního štěstí. Stejný okamžik následoval večer o měsíc později, kdy jsem z páté řady hlediště Dejvického divadla bez dechu sledovala umění tamních herců a v duchu si říkala: „Jo, stálo to za to.“