Nicméně jsem se nehodlala jen tak vzdát a ochudit se o jedinečný zážitek. Slavnostně jsem slíbila, že si do soboty opatřím termoprádlo, zásobu sušenek a naspím se dopředu. Na závěr svého brilantního projevu jsem neopomněla upozornit na fakt, že mám na rozdíl od ostatních jednu velkou výhodu- a to, že téměř nepiju, a tudíž vydržím poměrně dlouhou dobu bez potřeby odskočit si na záchod (říká se, že jak si ze svého místa ve frontě na lístky jednou odskočíte, už se nemáte kam vracet). Ostatní bystře odvodili, že tato vlastnost je poměrně praktická a mohla by se hodit, byla jsem tedy vzata na milost.

Čtyřčlenný tým tak byl sestaven a všichni jsme se nedočkavě těšili na sobotu.

O měsíc později, kdy se konal další předprodej, se paradoxně ti, co se s vervou hlásili o to, aby se mohli čekání na lístky zúčastnit, se stejnou (ne-li větší) vervou snažili své účasti vyhnout. Proč, pochopíte po přečtení následujících řádků.

V den D jsem se po krušném vstávání za tmy a marném hledání termoprádla dopravila polospící k Dejvickému divadlu. Z  cesty si pamatuji jen to, že jsem si neustále dokola opakovala: „Stojí to za to, stojí to za to, stojí to za to.“ Když jsem došla k budově divadla, zjistila jsem, že tu rozhodně nejsem první, fronta čítala zhruba 9 lidí. Prošla jsem kolem nich s přesvědčením, že se snad ani nejedná o lidské bytosti. Na konci řady stála už moje kolegyně. No, stála je možná trošku silné slovo. Opírala se shrbená a pobledlá o zídku, s očima zavřenýma, ve snaze najít polohu, která by jí alespoň na chvíli umožnila spánek. Zeptala jsem se jí, jak dlouho tu už stojí (vypadala, že je tam snad od půlnoci). Odvětila mi, že deset minut, a škodolibě dodala, že já za pár minut budu vypadat podobně. Měla pravdu. Za okamžik se chlad dostal až pod vrstvy oblečení a utvrdil mě v názoru, že jsem hledání termoprádla měla ráno přeci jen věnovat více času.

To už k nám ale přibíhala udýchaná třetí členka našeho družstva. Místo opětování pozdravu jsme ji okřikly, ať si okamžitě zapne bundu a zaváže šálu, neboť pohled na odhalenou kůži v nás vzbuzoval ještě větší nevolnost. Zkontrolovaly jsme účast a spočítaly jsme si, že nám stále chybí jeden člen týmu. Zjištění, že kolega, který celé akci velel, zaspal (nebo to alespoň o několik hodin později, kdy nám konečně zvedl telefon, tvrdil), značně podrylo naši soudržnost hned ze začátku.

Následující čtyři hodiny se nesly ve znamení zimy, křeče v nohou, otrávenosti a ospalosti. Sportovní duch nás opouštěl. Namísto něj nás přepadal pocit zmaru a otázka, proč to vlastně vůbec děláme, když bychom teď mohly sedět ve vyhřáté kavárničce, ládovat do sebe chutnou snídani a Trojana si pustit v televizi. Jenže když jsme viděly, jak se za námi fronta prodlužuje a že my se držíme ve vedoucích pozicích s reálnou šancí získat lístky pro všechny kolegy na vysněné představení, zařekly jsme se, že to nevzdáme.

S blížící se devátou hodinou atmosféra houstla a vzrušení narůstalo. To byl ten pravý čas pro dejvické stratégy, aby se probudili ze spaní a předvedli své umění.  Na vysvětlenou – dejvickými stratégy nazývám osoby čekající nenápadně ve středu fronty, neboť si přispali, kteří se snaží vedrat se na přední místa za použití nenásilných, leč účinných slovních technik.

Začíná to konverzací na téma „to je ale zima, mrzne mi nos, mrznou mi uši, ale nevím vám proč, mám děsnou chuť na zmrzlinu“, která vám připomene, že celou svou bytostí toužíte být na teplejším místě, pokračuje informováním o úžasné malé kavárničce francouzského stylu hned za rohem, kde touhle dobou dostanete teplé křupavé croissanty a bezkonkurenční kávu, a končí nabídkou teplého čaje/kafe z termosky. Bohužel pro stratéga si zvolil špatné adresáty. Pro konverzaci na téma „to je zima, až praští“ si vybral kolegyni, jejíž přítel pracuje v obchodě se sportovním funkčním, termo a nevím co ještě oblečením,