Lišáctví ostatních spočívalo v tom, že mi zapřeli konání akce a namísto toho mi přislíbili příjemně strávený večer v baru na Václavském náměstí. Po dvou drincích se však z ničeho nic zvedli a se slovy „už je čas“ mne vyvedli z bezpečí baru ven vstříc neznámu, které, jak se ukázalo, nebylo takovým neznámem, jako spíše sklepením, kde sídlí předmětná úniková hra.

Po vstupu nás přivítala mladá usměvavá slečna, která nám v základu vysvětlila princip hry, požádala nás, abychom si kromě mobilu zamkli své osobní věci do připravené skříňky, a znovu nás upozornila, že máme 60 minut na to, abychom se dostali z uzamčených prostor ven. Pokud budeme potřebovat poradit, jak dál, stačí jí zavolat telefonem, který je umístěn v první místnosti sklepení, po celou dobu nás bude sledovat na obrazovce, takže kdyby nastal nějaký problém, bude připravena pomoci.

Ráda bych na tomto místě podotkla, že po dvou drincích se hraje úniková hra opravdu jedna báseň.

Poté, co nás slečna zavřela do sklepa, jsme prvních deset minut strávili tím, že jsme se postupně jeden po druhém snažili protáhnout svá těla zamřížovanými dveřmi do další místnosti. Samozřejmě, že bez sebemenšího úspěchu. Ale povzbuzovali jsme se vzájemně moc pěkně.

Nakonec jsme tento způsob úniku zavrhli a jali jsme se hledat indicie, které by nám pomohly odemknout zámek na dveřích. Po dalších deseti minutách jsme zjistili, že jsme moc daleko nepokročili. Rozhodli jsme se tedy využít nápovědy slečny na telefonu. A potom ještě třikrát.

Sice to trvalo, ale nakonec jsme se přeci jen dostali do další místnosti. V ní jsme se museli poprat s dalšími matematickými úlohami. K matematice jsme měli všichni obdobný vztah, tudíž nezbylo, než opět volat slečně.

Nejprve jsem volala, abych ji požádala o menší nápovědu, potom o větší a posléze jsem musela volat znovu, aby mi nápovědu zopakovala, neboť než jsem došla k ostatním, zapomněla jsem ji. Důvodem čtvrtého telefonátu byla skutečnost, že se zasekl zámek, do nějž jsme naťukali pracně získanou číselnou kombinaci.

Zbývalo nám vyřešit poslední indicii, abychom se dostali do třetí místnosti. Bohužel tato indicie obsahovala opět matematické prvky a navíc zrcadlově otočené obrazce, tudíž fyziku, což znamenalo náš definitivní konec.

Dalších 15 minut jsme strávili tím, že jsme se hádali, kdo slečnu prostřednictvím telefonu znovu požádá o pomoc. Nikomu se nechtělo. Najednou měli všichni plné ruce práce – jeden se snažil odemknout zámek kombinací čísel zvolených dle data narození jeho příbuzných, druhý se pokoušel zahrát na klavír umístěný v rohu místnosti Ovčáky čtveráky a další opět oživil nápad protáhnout se dál skrze mříže. Vyměřený čas se neúprosně krátil. Šla jsem tedy potupně k telefonu.

Odevzdaně jsem slečnu informovala o tom, že jsme opět v úzkých a zda by nám neporadila, už asi podesáté, jak ve hře postoupit dál. Slečna se už nezdržovala menšími nápovědami a napřímo mi řekla, jaká čísla do zámku zadat.

Přísahala bych, že než jsem zavěsila sluchátko, zaslechla jsem ji, jak říká své kolegyni, že takové debily tady snad ještě neměli. Její prohlášení mi nepřišlo až tak nereálné, ale stejně. Co nás má co urážet? Kdybych už byla schopná řádně artikulovat, vytmavila bych jí to. Ale alkohol ze mě bohužel ještě zcela nevyprchal a můj verbální projev by slečnu jistě jen utvrdil v tom, že měla pravdu.

Díky jasné nápovědě jsme se dostali do třetí místnosti.