Podle toho, co se psalo na internetu, sdílelo na sociálních sítích a vyprávělo mezi přáteli, největším hitem léta roku 2016 se v našem hlavním městě stalo lovení pokémonů a únikové hry.

Jak to tak vypadá, lidé zjevně touží alespoň jednou za svůj život utíkat před masovým vrahem, čekat na popravu jednotkami SS nebo ukrást exponát z Národního muzea.

Když jsem se rozmýšlela, čím obdarovat svého bratříčka na narozeniny, padla moje volba právě na únikovou hru v Praze. A to hlavně z toho důvodu, že se mi zobrazila na Slevomatu hned na první stránce. Navíc u ní byl pěkný obrázek šílence se sekáčkem v ruce, tak jsem si řekla, proč ne. Dar jsem raději ještě před zakoupením zkonzultovala s bratrovou přítelkyní. Naše konverzace se točila kolem jednotlivých variant hry a obsahovala věty, o nichž jsem byla přesvědčena, že nikdy v životě nevyslovím, typu: „Hele, já bych radši zneškodňovala bombu, než hledala urnu s popelem psychopatovy matky, přijde mi to takové bezpečnější.“ Nebo: „Slyšela jsem, že když se nestihneš z té místnosti do hodiny dostat ven, ten vrah si pro tebe přijde a odvede tě pryč.“ „No, páni, a když by na to došlo, šla bys s ním dobrovolně nebo bys dělala obstrukce?“

Zhruba dva týdny před vypršením lhůty k uplatnění poukazu mi zavolal bratr, jestli se nechci únikové hry zúčastnit, že jim chybí jeden do počtu. S vědomím, že jsem byla oslovena jenom z toho důvodu, aby se naplnil potřebný počet účastníků, nikoliv pro svůj důvtip, inteligenci a schopnost orientace v prostoru, jsem na nabídku kývla. Nikdo ode mne totiž nic nečekal. Vynikající výchozí pozice. Budu mít tak skvělou příležitost všechny na místě překvapit, oslnit svými schopnostmi a ukázat, že nejsem žádný idiot.

S blížícím se dnem D jsem však podvědomě začínala tušit, že nakonec všechny pravděpodobně přesvědčím o tom, že jsem ještě větší idiot, než si do té doby mysleli.

Ujistila jsem sama sebe o své neschopnosti natolik, že jsem se paradoxně několik posledních dnů soustředila pouze na to, jak před blížící se únikovou hrou uniknout a vyhnout se účasti na ní. Tato moje vlastní úniková hra byla snad ještě víc psychicky i fyzicky vyčerpávající než ta skutečná.

Nejprve jsem se vytasila s otřepanou výmluvou, že mi není dobře. Vzhledem k mému hypochondrismu však nebral moje tvrzení o počínajícím černém kašli nikdo vážně. Následovala tedy druhá nejčastější výmluva – mám hodně práce. Kdybych si den předtím nestěžovala na její nedostatek, možná by mi to i prošlo, ale takto ne. Poté mě napadlo, že bych se mohla vymluvit na to, že mám již domluvený jiný program. Nepodařilo se mi však bohužel nikoho přemluvit, aby mě na den D pozval k sobě domů na návštěvu. Snažila jsem se tedy ostatní přesvědčit o svých klaustrofobických sklonech, které by průběh hry mohly podstatným způsobem narušit. Taktéž bez úspěchu. Nakonec jsem prostě oznámila, že na žádnou hru nejdu a hotovo.

I když se mi nedá upřít značné úsilí, které jsem pro splnění cíle vyvinula, nakonec jsem prohrála a byla lišácky dovedena až na místo činu.