Ve wellness hotelu nám vyšli vstříc a naplánovali nám procedury tak, abychom se mohly v hlídání prcka vystřídat. Vždy jsme s ním byly dvě až na jedinou výjimku, kdy měly holky masáž současně, a celou hodinu jsem tak Jirku měla hlídat jen já sama. Těšila jsem se, že spolu zajdeme na dětské hřiště, které bylo v areálu hotelu, a kde byla i trampolína, na které by se mohl vyřádit.

Jenže plány se mi záhy zhroutily jako domeček z karet.

Doprovodili jsme s Jiříkem obě děvčata na recepci relaxační části hotelu. Chvilku jsme spolu blbli na pohovce a Hanka tak mohla nenápadně zmizet na masáž. Když Jirku přestalo hopsání po pohovce bavit a začal se shánět po mamce, byl nejvyšší čas vyrazit na slibovanou trampošku.

Ale co čert nechtěl. Když jsem chtěla přivolat výtah, abychom sjeli o patro níž a vyšli ven na hřiště, Jiříček se se mnou u něj ani nezastavil a upaloval zpátky k nám do pokoje, kde předpokládal, že Hanka bude. Jenže tam nebyla.

Jirka se rozplakal a naznačoval, že chce zpátky ven. Že by chtěl svůj žal zahnat skákáním na trampolíně? To určitě. Bylo mi jasné, že by se vydal hledat Hanku. Hlavou mi problesklo, že pokud ji nenajde (a bylo jsem si 100% jistá, že ji opravdu nenajde), tak začne brečet ještě víc. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala utišit malého řvoucího paviána, a proto jsem se rozhodla, že zkusím Jiříka zabavit radši u nás v pokoji, kde měl spoustu hraček.

Šlo to ztuha. Hračky ho nezajímaly. Počítání aut projíždějících před hotelem už bylo sice o něco lepší, ale největší úspěch sklidilo dělání letadla (myslím, že princip zábavy nemusím vysvětlovat). U toho by Jirka vydržel klidně celou hodinu, ale já jsem po patnácti minutách úplně vysílená odpadla.

Proto jsem vymýšlela další (pro mě už fyzicky nenáročné) hry, abych Jiříčka zabavila. Jenže nejsem bezedná studnice nápadů. Inspirace mi docházela a já si začala pohrávat s myšlenkou, že bych mohla Jirku zavřít do koupelny, kde by mohl brečet až do aleluja. Po rychlém zvážení pro a proti jsem tento nápad samozřejmě zavrhla. Zaprvé, takhle zlá bych k němu opravdu nedokázala být, a zadruhé, Hanka by se mnou pak určitě už nikdy nepromluvila.

Protože tonoucí se stébla chytá, napadlo mě otevřít pytlík brambůrek.

Zašustila jsem sáčkem a rozmrzelé a uslzené dítko se během vteřiny proměnilo v usměvavého človíčka. Nechala jsem ho vytáhnout pár čipsů, kterými mě, jak jsem si zcela správně myslela, začal krmit. To víte, že jsem na ně neměla chuť, ale v tu chvíli bych se nechala krmit asi i syrovou chobotnicí. Hlavně aby nezačal zase brečet.

Jirku to děsně bavilo a myslím si, že kdybychom měli ještě jeden sáček brambůrek, musela bych ho sníst taky. Naštěstí děvčatům akorát skončila masáž a hlídací akce tak byla názornou ukázkou nezdravého životního stylu zakončena. Hance jsem malého vítězoslavně předávala do péče už bez nudle u nosu a uplakaných očí.

Po tomhle pobytu jsme Jiříčkovi (opět) slíbily, že příště s námi už opravdu nepojede.

Ty z vás, co se radují, že si na dalším pobytu už určitě zaslouženě odpočinu, musím zklamat. Zuzka je těhotná. A vypadá to, že na příští wellness pojedeme s největší pravděpodobností s jejím malým. Jenže co když se Hanka rozhodne, že s sebou vezmeme i Jirku, vždyť v tu dobu už to bude velkej kluk?!