Během těchto tří let jsem došla bezpečně k závěru, že skutečně nejsem typ pro spolubydlení. Moje zličínská éra proběhla ve třech na sebe navazujících fázích.

V první fázi jsem se projevovala jakožto nadmíru tolerantní, trpělivá a milá společnice, která ochotně poklidí, rozdělí se o večeři, poklábosí a zapůjčí potřebné ošacení, šperky, knihy atd. Taky jsem v tomto období byla přesvědčená o tom, že v bytě straší, protože se mi nepochopitelně ztrácelo z ledničky jídlo, moje televize byla po příchodu z práce horká, jako by se snad na ni někdo díval, a na křesle, které jsem si přetáhla z kuchyně do pokoje, jsem nacházela nevysvětlitelné otlaky.

Po roce následovala druhá fáze, kterou jsem celou strávila zavřená ve svém pokoji vyhýbáním se hromadné konverzaci, uklízení nepořádku po ostatních spolubydlících a přepočítáváním věcí, které mi ještě zbyly, neboť jsem je nestihla nikomu zapůjčit. V této fázi jsem se rovněž utvrdila v tom, že se v bytě žádné nadpřirozené síly nenacházejí.

Poté přišla poslední třetí fáze. Na jejím začátku stálo zjištění, že spolubydlící dává žrát granule svým dvěma yorkshierům z mého nejoblíbenějšího talíře, z nějž já každé ráno snídám, a na jejím konci pevné rozhodnutí, že se nejpozději do jednoho měsíce odstěhuji.

Přistěhovala jsem se tedy ke známé známého, která tou dobou hledala sympatickou spolubydlící do uvolněného pokoje. Nasadila jsem automaticky opět „prvofázovou tvář“ milé spolubydlící s přesvědčením, že jednoho cizího člověka ještě zvládnu.

Jednoho cizího člověka jsem sice zvládla, ale jejího domácího mazlíčka už příliš ne. Slečna vlastnila dle jejích slov „roztomilou kočičku Rozárku“, o které ani nebudu vědět, že existuje. Kočka byla nicméně ve skutečnosti dílem ďábla a od prvního okamžiku mi dala jasně najevo, že pro obě tady není dost místa, a jedna z nás tudíž bude muset z kola ven.  Zřejmě vycítila možnost mít můj pokoj sama pro sebe, a tak se mě snažila vypakovat z bytu co nejdřív.  V minulosti musela projít nějakým výcvikem, jak se zbavit nepohodlné nájemkyně, jinak si nedovedu vysvětlit její brutální a velice účinné metody. Nejprve ze sebe šikovně udělala chudinku, kterou jsem údajně přivřela do dveří od kuchyně (nebyla to pravda)a způsobila jí rozsáhlé fiktivní vnitřní zranění, kvůli čemuž vřeštěla několik minut. Potom si užívala opečovávání svojí paničkou a skutečnost, že jsem se ocitla na černé listině. Následně přišel otevřený teror. Za dobu, co jsem byla v práci, mi postupně rozkousala kabely od televize, počítače i nabíječku na mobil, ožrala polovinu opečovávané lilie a obatikovala přehoz na posteli. V noci mi zase pravidelně škrábala na dveře od pokoje a s rozběhem do nich vrážela, což mi způsobovalo noční můry.

Kočičí teror jsem snášela tři dlouhé měsíce. Vlastně do té doby, než jsem si uvědomila, že se moje denní i noční myšlenky omezily pouze na jednu, a to, že bych si strašně moc přála zjistit, kolik životů ty kočky vlastně mají názorným vyhozením z okna v devátém patře. Než zbortit své ruce krví, byť kočičí, dala jsem přednost dalšímu stěhování.

Můj současný, v pořadí již třetí byt, je skvělý, má snad jen dvě drobné nevýhody – slabé stěny a sousedku, která je zřejmě největší milovnicí opery v celé České republice. Operní árie si pouští každé ráno, aby jí zpříjemnily vstávání, jež je mimochodem skutečně brzké.

Začínám se čím dál tím víc přiklánět k názoru, že ona taková pěkná dřevěná lavička v parku může být docela fajn …