Pokud nechcete trávit noci ve velkoměstě na lavičce v parku, vřele doporučuji jako první krok najít si v Praze přijatelné ubytování.
Pro ty z vás, kteří vyznávají nízkonákladové bydlení a jsou tvorové společenští, mám dobrou zprávu – existuje jedno kouzelné slůvko, které vám otevře bránu do světa rozkoše v podobě levné střechy nad hlavou, a to „spolubydlení“.
Internetových serverů umožňujících najít si toho pravého spolubydlícího je nepřeberné množství, stejně jako samotných inzerátů. Při pročítání nabídek buďte ale hodně bdělí. Zhruba 50 % inzerentů tvoří velkorysí majitelé bytů, kteří nechtějí vykořisťovat své potencionální spolubydlící ženského pohlaví nějakým přízemním peněžitým nájemným a spokojí se s naturální formou odměny. Stálicí v jejich řadách je uživatel Honza disponující bytem v Podolí, který marně hledá nějakou nájemkyni ochotnou k takovémuto směnnému obchodu již od roku 2010. Mám obavu, že na svoji nájemkyni bude čekat tak dlouho, že až mu konečně některá odpoví, nebude již Honza ve stavu, kdy by směnu byl schopen ještě fyzicky zrealizovat.
Přemýšlela jsem, jakým přízviskem označit dalších 40 % osob nabízejících volný pokoj, aby to bylo dostatečně výstižné, ale zároveň neurážející – no, jsou prostě divní. Vyhýbali byste se jim i ve dne na ulici, natož v noci v uzamčeném bytě.
Zbylých 10 % jsou ti praví pro vás, ale jimi nabízené pokoje bývají velice rychle obsazené, takže musíte jednat rychle a bezchybně. Co nejdříve kontaktujte inzerenta a domluvte se s ním na prohlídce bytu, při té příležitosti mu pochvalte, jak krásně vypadá on i byt, neustále se usmívejte a dělejte dojem ideálního spolubydlícího. Pokud máte pocit, že dotyčný ještě stále není rozhodnutý, zda dá pokoj právě vám, zvyšte svoji šanci tím, že ho upozorníte, čím byste mohli obohatit jeho domácnost – domácí pekárnou, kávovarem, mikrovlnkou nebo dokonce televizí? Pokud ani to nezabere, pak nezbývá než se uchýlit k poslednímu kroku – nenápadně zmiňte, že po této prohlídce jdete na divadelní představení, na které vás pozval váš kamarád, který hraje jednu z hlavních rolí společně s Donutilem (samozřejmě že to není pravda), ale ještě před tím nesmíte zapomenout zatelefonovat svému strýčkovi na Moravu a potvrdit mu, že vám skutečně může k narozeninám jako dárek do Prahy poslat ty tři demižony Pálavy (to by pravda být mohla).
Pamatuji si dodnes, jak jsem si hledala v Praze ubytování já. Měla jsem v té době čerstvě dočtenou knihu Jak si správně přát. Využila jsem tedy nově nabytých vědomostí a usilovně si pro sebe přála útulný, plně zařízený podkrovní byt v Dejvicích bez dalších nájemníků, který bude sousedit s bytem Pavla Řezníčka a za který budu platit maximálně 6.000,- Kč měsíčně. Dopadlo to tak, že jsem na dobu tří let skončila ve třípokojovém bytě v přízemí činžáku na Zličíně, obývaném dalšími dvěma spolubydlícími, yorkshiery a kočkami těžko určitelné rasy. Můj pokoj disponoval pouze postelí, která zabírala téměř celou místnost, skříní, která se tvářila, že pokud ji budu obtěžovat otevíráním jejích dvířek více jak jedenkrát týdně, na mě pro výstrahu spadne, a plísní objevující se čas od času v rohu místnosti zřejmě jako připomenutí toho, že tohle bydlení je opravdu na houby. Každopádně do ceny 6.000,-Kč měsíčně jsem se vešla. Knihou o tom, jak si správně přát, jsem podložila kratší z noh postele, takže konečně našla své praktické využití.
