Ale nechala jsem si ji pro sebe a tajně doufala, že to nesouvisí s mým podezřením.

Odcházím mírně v rozpacích.

Den sedmý

Číšník mi hned po mém příchodu do kavárny automaticky donesl capuccino (jupí!) a otevřeně se mě zeptal, jestli tam tak často chodím kvůli němu (o ou).

Proč bych tam prý jinak chodila každý den, sama a vždy ke stejnému stolu, který obsluhuje právě on. Musela jsem uznat, že určitou logiku to má. Když jsem mu ale popravdě řekla, že se chci jen stát oblíbeným hostem v jejich kavárně, nevěřil mi. Po celou dobu mé přítomnosti v kavárně mi něco vykládal, takže jsem vůbec neměla možnost dočíst si knížku, která dostala ke konci takový spád, že jsem netoužila po ničem jiném, než zjistit, jak to s těmi chudáky hlavními hrdiny dopadne. Když mi nesl kávu, tak se mě „nechtě“ dotkl a stejně tak, když ji odnášel. I přes moji totální pasivitu a odstup se na mě po zaplacení účtu dlouze zadíval, a aniž bych se ho na to ptala, sdělil mi, že je šťastně ženatý a má doma dvě malé děti. Pogratulovala jsem mu. Na chvíli se odmlčel a následně dodal: „Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.“ To jsem se už urychleně zvedala k odchodu – až takhle oblíbená jsem tedy rozhodně být nechtěla.

Den osmý

Šla jsem si koupit kávovar.

Teď sedím doma ve svém oblíbeném křesle, popíjím ze svého oblíbeného hrníčku překvapivě dobrou kávu a je mi dobře. Nemusím se s nikým prát o stůl, nikdo mě neruší od četby a capuccino mi přístroj připravil automaticky.

Spokojeně jsem dopila kávu a uvědomila si, že vlastně jsem svým oblíbeným hostem ve své nové oblíbené kavárně.