V průběhu večera jsem přečetla asi šest kapitol té nesmyslné knížky, ale za celou tu dobu číšník nepřišel ani s dotazem, co mi ještě může nabídnout, natož s dotazem na knihu. Místo toho civěl na fotbalový zápas v televizi.

Odcházím mírně rozladěná, ale nevzdávám to.

Den třetí

Po příchodu do kavárny zjišťuji, že „můj stůl“ je obsazený. Kdybych na něj hned první den vyryla svoje jméno, tak by k tomu určitě nedošlo, nadávám si. Nevím, co si počít, na tak svízelnou situaci jsem nebyla připravena. Uvažuj, nabádám se v duchu, když si sedneš k jinému stolu, bude tvoje veškerá snaha předchozích dvou dní k ničemu, musíš postupovat přesně podle plánu. Chvíli bezradně přešlapuji na místě, nakonec odcházím a nenápadně zevluji před kavárnou, dokud se stůl zase neuvolní.

Usedám spěšně ke stolu. Na číšníkův dotaz, co si dám, tentokrát chytře odvětím (promýšlela jsem to celou tu dobu, co jsem postávala venku), že si dám jako vždy cappucino. Na slovo „vždy“ jsem položila obzvláště důraz. Bylo to úplně zbytečné plýtvání energií, číšník stejně donesl latté. Asi mě moc nevnímal.

Dnes odcházím s pocitem začínající beznaděje. Svým úspěchem si už nejsem tak jistá jako na začátku.

Den čtvrtý

Musím na sebe víc upozornit.

Za tímto účelem jsem si dnes oblékla svoje nejlepší šaty, zvolila výraznější šperky a make-upu věnovala vyčerpávajících třicet minut v koupelně.

Číšník se mě sice opět zeptal, co si dám, ale tentokrát nejenže už trefil správný nápoj, ale dokonce na mě mrkl. Nejdřív jsem si myslela, že má tik, ale nemá, mrknutí bylo záměrné! Vnímám to jako velký posun. Dokonce i ta knížka, kterou stále vláčím s sebou, mi už nepřijde tak hloupá.

Odcházím s obnoveným pocitem naděje, že se mi podaří dosáhnout vytyčeného cíle.

Den pátý

Dnes jsem se rozhodla, že odhodím zbytky své hrdosti a prostě se číšníkovi pokusím vlísat do přízně.

Asi se to místo přátelského rozhovoru podobalo spíše výslechu, protože číšník byl čím dál tím míň sdílný, ke konci na moje otázky typu „Jak se mu v kavárně pracuje, jak vychází se šéfem, jestli si nechává tuzér přijatý od zákazníků pro sebe nebo se poctivě dělí s ostatními číšníky“, odpovídal už jen jednoslovnými větami a neustále se díval na hodinky. Na druhou stranu můj výslech přinesl své ovoce. Jakožto člověk, který si všímá detailů, totiž musím konstatovat, že capuccino dnes bylo posypáno skořicí ve tvaru květiny. To vypadá slibně.

Odcházím se silným tušením, že zítra určitě dojde ke zlomu.

Den šestý

Číšník si asi myslí, že do kavárny chodím za ním.

Zdravil mě už u dveří, měl čerstvý sestřih a místo brýlí kontaktní čočky. Zavedl mě k mému stolu, zeptal se, jestli si dám capuccino, a jednu chvíli to i vypadalo, že dojde na přátelský potlach o Jurském parku. Místo toho mě ale jen poprosil, abych knihu odsunula stranou, neboť by jinak neměl kam položit tácek s kávou. Každopádně celý večer ke mně byl nečekaně milý. Na jazyk se mi drala otázka: „Proč tak najednou?“