Od chvíle, kdy mi začala chutnat káva (zhruba pátý rok věku) a kdy jsem zjistila, že existují speciální místa, kde vám kávu naservírují až pod nos, zatímco vy uvelebeni v pohodlném křesle nasáváte místní vůně, atmosféru a informace z denního tisku (šestý rok věku), mám jeden, zatím nesplněný sen. Najít kavárnu, která se stane mým druhým domovem, kde mě budou mít ze všech hostů nejradši. To by se mělo ideálně projevovat navenek tím, že mi automaticky budou rezervovat můj oblíbený stůl, bez ptaní mi donesou mé oblíbené capuccino a poklábosí se mnou, co je nového u mě, u nich a ve světě obecně. Vše nejlépe za permanentního úsměvu obsluhy a pěkné věrnostní slevy pro stálé zákazníky.

Vzhledem k tomu, že tento rok je pro mě v plnění přání přelomový, řekla jsem si, že se svezu na vlně úspěchu a pokusím se splnit si i tento sen. Pro svou misi jsem zvolila jednu nejmenovanou vinohradskou kavárnu, která měla v rámci internetové diskuze velice kladná hodnocení a která se měla vyznačovat nejlepším capuccinem v Praze.

Pokud by vás snad napadlo jít v mých stopách a pokusit se také zdolat tento vinohradský Mount Everest, pak si raději nejprve přečtěte následující řádky. Ať víte, co vás čeká.

Den první

Jsem trochu nervózní. Přeci jen první dojem dělá hodně a můj první dojem musí být co nejlepší. Čím lépe se dnes uvedu, tím dříve si mě tu oblíbí a já dosáhnu svého cíle.

Interiér kavárny se mi líbí, vybírám si stoleček, který se možná na několik dalších let stane MÝM stolečkem. Nejradši bych na něj hned vyryla svoje iniciály, ale ovládnu se. Přichází číšník s nápojovým lístkem. Bez dlouhého rozmýšlení ho požádám o capuccino. Působí dost strojeně a odtažitě, což chápu, zatím jsem pro tuto kavárnu zcela cizí, anonymní člověk. Ale to se brzy změní, říkám si v duchu a potutelně se usmívám jako osoba, která ví své. Číšník se tváří rozpačitě – s tím potutelným úsměvem jsem to asi trošku přehnala.

Capuccino je skutečně vynikající. Po jeho dopití usoudím, že to pro dnešek stačilo, řečeno sportovní terminologií „nechci přepálit začátek“. Oznámím číšníkovi, že budu platit. Dám mu slušné spropitné, ale ani to nevyloudí na jeho tváři úsměv. Všímám si, že číšník má na pravém předloktí vytetovaného malého dinosaura, což jen potvrzuje moji domněnku, že dinosauři jsou opravdu všude. Toho by se dalo využít.

Odcházím přesvědčená, že to dokážu. Oblíbí si mě. Určitě.

Den druhý

Ani náznak, že by si mě číšník pamatoval z předchozího dne.

Poté, co jsem usedla ke stolu, se mě zeptal, co si dám, a přitom se díval kamsi za mě, kde byla umístěna televizní obrazovka. Schválně jsem si s sebou dnes vzala knížku Jurský park a položila ji na stůl tak, aby ji nešlo přehlédnout. Přišlo mi, že je to docela dobré téma k navázání hovoru. Číšníkovi zřejmě ne.