Adam: „Mám doma psa a kočku“.
Já: „Já mám hlad a strach.“
Asi si domyslíte, v jakém stylu náš pseudoněmecký rozhovor pokračoval. Samozřejmě v momentech, kdy to vypadalo, že se k nám některý z číšníků přibližuje, jsme nechávali mluvit jen kamarádku a zmohli se pouze na přitakání „Na ja, na ja.“ Fraška to byla neskutečná, ale zabrala. Do tří minut u nás stál číšník a německy se tázal, co si dáme. Kamarádka raději objednala v němčině občerstvení i za nás ostatní, protože jsme si nechtěli pokazit výsadní postavení, kterého se nám konečně dostalo, tím, že přiznáme, že jsme Češi.
Dort a káva přistály na stole v rekordním čase – vypadalo to, že číšník o našem slovanském původu nemá tušení.
Dalo se čekat, že nám po chvíli dojde slovní zásoba. Proto jsme ve chvílích, kdy se okolo nemotal náš číšník, mluvili česky, a jakmile se přiblížil, přepnuli jsme do němčiny, každý svým specifickým způsobem. Byla to docela fuška, protože od té doby, co nabyl dojmu, že jsme cizinci, se od nás prakticky nehnul.
Když jsme spořádali zákusek a dopili kávu, přišel nejkritičtější bod naší mise, a to placení.
Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nepočítal s tím, že bude nucen za zákusek a kávu zaplatit téměř 200 Kč, nedali jsme dohromady potřebnou sumu v hotovosti (pocit méněcennosti byl na světě), a tak nám nezbývalo než platit kartou. Bylo jasné, že pokud budeme platit jednotlivě, okamžitě praskne, že jsme si z číšníka dělali dobrý den. Němčinářka tedy rozhodla, že útratu zaplatí za všechny a posléze se vyrovnáme. Oznámila obsluze – stále v němčině – že bude platit dohromady a kartou. Číšník přiběhl se čtečkou platebních karet a s dotazem, jaké hodláme dát spropitné. Kamarádka v tu chvíli zřejmě pocítila silnou potřebu pomstít se za všechny ty, ke kterým se slávističtí číšníci v minulosti zachovali hanebně, a s tváří pokerového hráče číšníkovi oznámila konečnou částku, kterou má z její karty strhnout a která převyšovala naši útratu jen o dvě koruny. Číšník pozvedl obočí a ujistil se, zda slyšel správně. Kamarádka mu to potvrdila. Číšník se evidentně nechtěl tak snadno vzdát a znovu se důrazně otázal, zda mu dáváme spropitné ve výši dvou korun. Kamarádka s úsměvem přisvědčila. Číšník už nic neřekl, provedl bleskurychle platbu a bez rozloučení odešel.
Z potvrzení o proběhlé platbě jsme zjistili, že si žádné dvoukorunové spropitné nepřičetl, zřejmě to bylo pod jeho úroveň. Navíc asi ze čtečky zjistil jméno kamarádky, které má do německého hodně daleko, a došlo mu, že jsme Češi jako poleno.
Ve skrytu duše jsme doufali, že tato příhoda alespoň tohoto jednoho číšníka přinutí k tomu, aby v budoucnu nepoužíval na české a zahraniční hosty dvojí metr, protože si odteď už nikdy nebude jistý, jestli se za zahraničním turistou ve skutečnosti neskrývá potměšilý Čech, který mu dá ve výsledku mnohem menší spropitné než host na první pohled českého původu.
Nebo to dopadne tak, že se číšník zatvrdí a od naší návštěvy už bude nepříjemný úplně na všechny hosty bez rozdílu……