Pokud patříte stejně jako já mezi rozené kavárenské povaleče, připravte se na to, že speciálně na vás bude číhat nástraha na každém rohu. Kaváren je totiž v Praze opravdu hodně.

Je však třeba důsledně rozlišovat mezi dobrou, špatnou a kavárnou, která by byla dobrá, pokud by se v ní obsluhující číšníci permanentně netvářili jako Václav Klaus polykající současně veškerou moudrost světa a šťovík. Ano, řeč je o kavárně Slavia.

Slavia má ty nejlepší předpoklady pro to, aby se zařadila mezi ty dobré – skvělou lokalitu, rozlehlý interiér, dlouholetou tradici… Co je to ale platné, když hosté z této kavárny odcházejí s pocitem méněcennosti a citové deprivace.

Když jsme se nedávno s přáteli bavili právě o pražských kavárnách včetně Slavie, shodli jsme se svorně na tom, že kromě ceny pokrmů nám v častější návštěvě této kavárny brání především přístup její obsluhy k zákazníkům. Místní číšníci totiž neznají strach, ale ani pokoru, ochotu a úsměv. Host jim povětšinou nestojí ani za to, aby se chvíli přetvařovali – pokud mu tedy z peněženky náhodou nevyčuhuje balík eur či dolarů. V rámci debaty jsme se rozhořčili natolik, že jsme si slíbili Slavii při nejbližší příležitosti navštívit a společnými silami bránit svá práva na slušné zacházení.

Slib jsme dodrželi a následující sobotu jsme vstoupili ozbrojeni pouze dobrou náladou na nepřátelské území.

Dobrá nálada prchla hned po vstupu do kavárny, kdy nám nikdo z přítomné obsluhy neodpověděl na pozdrav. Usadili jsme se tedy schlíple ke stolečku pro tři a trpělivě čekali, až k nám zavítá číšník. Minuty ubíhaly a čekání s prázdným žaludkem se stávalo nesnesitelným. Zpozorovali jsme, že přestože je kavárna poloprázdná, žádný z číšníků nemá čas nás obsloužit, zato němečtí důchodci o tři stoly vedle jsou číšníky obletováni neustále.

Co se dá dělat, krajní situace si žádá krajní řešení – rozhodli jsme se, že se budeme vydávat rovněž za Němce.

Problém byl trošku v tom, že z nás tří ovládala německý jazyk pouze kamarádka – shodou okolností profesorka němčiny na jednom z pražských gymnázií. Její přítel Adam a já jsme horko těžko dolovali německá slovíčka, která nám uvízla v paměti ještě z dob středoškolských studií. Náš rozhovor probíhal zhruba následovně (raději uvádím v českém znění):

Kamarádka: „Tak, milí přátelé, právě se nacházíme ve slavné kavárně Slavia, jejímž častým hostem byl například Bedřich Smetana, Vítězslav Nezval nebo bývalý český prezident Václav Havel.“

Adam: „Paní učitelko, chtěl bych se omluvit, nebyl jsem minulý týden ve škole, byl jsem nemocný, nemám proto hotové domácí úkoly.“

Já: „Moje maminka má hnědé vlasy a oči.“

Kamarádka: „Naproti nám se nachází Národní divadlo, které bylo poprvé otevřeno v roce 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa.“