Nezbylo mi tedy, než veškeré nádobí z kredence vyskládat, prohlédnout, vyjmout střep a vrátit zpět. Doba přípravy sušenek se začala oproti době avizované v receptu značně prodlužovat.

Po důkladné kontrole kredence jsem se opět mohla věnovat těstu. To jsem dle rady autora vyválela na kuličky, pomocí vidličky vytvarovala do požadované podoby a dala péct na dvacet minut do trouby. Po deseti minutách už sušenky chytaly pěknou barvu. Po jedenácti minutách začal z trouby vycházet závan spáleniny a po jedenácti minutách a deseti vteřinách už byly sušenky spálené na uhel.

Oněměle jsem zírala na své veledílo a můj mozek odmítal uvěřit tomu, že se skutečně stalo to, co se stalo, když přece Láďa Hruška říkal, že se sušenky mají péct dvacet minut. Kde je spravedlnost? Takhle to přeci nemůže skončit…

Jednu chvíli jsem vážně uvažovala o tom, že sušenky přeci jen naskládám do své výletní mističky a budu tvrdit, že nejsou připálené, ale že je v nich prostě jen víc kakaa. Vzhledem k jejich jasnému rakovinotvornému vzhledu jsem ale raději celou várku s těžkým srdcem vyhodila do koše. To, že jsem v záchvatu marnosti uchopila holou rukou horký plech, je už pouhý detail.

Takže výsledek mé hodinové práce – prázdná výletní miska, plný odpadkový koš, mínus jedna sklenička, plus jedna popálenina, nepořádek v kuchyni a možnost zahrát si v budoucnu jistě velice populární kuchyňskou hru „najdi si svůj střep“.

Po takové spoušti zatouží normální člověk pouze po jednom – najít co nejrychleji viníka celé té nešťastné události, na kterého by mohl svůj neúspěch svalit a vybít si na něm svoji nahromaděnou zlost. Vzhledem k tomu, že sama sebe přece vinit nebudu a na pečicí troubě si vztek taky nevyliju (obzvlášť když vím, kolik stojí trouba nová), začala jsem z kuchařské katastrofy logicky obviňovat autora receptu – Láďu Hrušku.

V danou chvíli mě napadlo hned několik možností, jak tomuto kuchařskému mágovi za jeho sušenky řádně poděkovat. První myšlenka samozřejmě byla, že ho donutím, aby přede mnou všechny ty nepoživatelné sušenky snědl. Taky mi nepřišel úplně k zahození nápad, že ho unesu k nám domů, kde bude tak dlouho, dokud nepřebere ze země zvlášť do ošatek všechen rozsypaný kokos, kakao a kousky skla (a na pomoc holubů ať zapomene, Popelka to měla až moc snadné). Nakonec ale jednoznačně zvítězila představa, ve které jsem Láďu dle jeho vlastního receptu rozkrájela na menší kousíčky, uválela na kuličky a dala péct na dvacet minut do trouby rozehřáté na 160 stupňů.

Naštěstí pro Láďu Hrušku nejsem agresivní typ, takže jsem se v rámci pomsty nakonec spokojila pouze s tím, že jsem z nejmenovaného časopisu vystřihla jeho fotografii a za válečného pokřiku „to máš za všechno“, ji roztrhala na maličké kousíčky, které jsem následně smetla do přeplněného koše.

Á propos – právě jsem zjistila, že Láďovi Hruškovi zrušili jeho populární televizní pořad o vaření. To byl možná až moc velký trest, to jsem mu vážně nepřála. Opravdu ne…