Hned na úvod bych ráda podotkla, že když píšu tyto řádky, zmítá mnou těžko popsatelná směs vzteku a touhy si poplakat. Vztek souvisí především s plechem sušenek nacházejícím se momentálně v odpadkovém koši a touha si poplakat zase s tou popáleninou druhého stupně na mé levé ruce.

Jakožto příležitostný kuchtík přibližuji se k pečicí troubě a ostatnímu kuchyňskému náčiní se značnou nedůvěrou pramenící ze strachu z neznáma. Navázat s nimi spolupráci jsem ochotná pouze ve dvou případech – když hrozí smrt hladem, nebo když se jede na výlet. V dnešní době, kdy jsou ve velkoměstě restaurace, okénka s rychlým občerstvením a supermarkety otevřeny na každém rohu téměř nonstop, si potravu vždy opatříte, takže v úvahu připadá vlastně jen druhý případ.

Když se chystám cestovat, popadne mě náhlá chuť přispět svým dílem ke zdárnému průběhu výletu a připravit vlastnoručně nějaký ten pamlsek na cestu. Pro svou nadcházející dovolenou na Pálavě jsem zvolila kakaové sušenky Ládi Hrušky. Proč? Protože moje matka.

Maminka mi sušenky doporučila s tvrzením, že je to rychlé, levné a chutné (to má nejspíš Láďa Hruška napsáno na domovních dveřích) a že já bych to tudíž mohla taky zvládnout. To byla hozená rukavice – když to zvládl Láďa Hruška, tak já to samozřejmě zvládnu taky! Pořídila jsem si tedy recept a potřebné suroviny a těšila se, jak si upeču vlastní koka sušenky za pouhých 32 Kč a budu je konzumovat až na jižní Moravě.

Hned z rána v den odjezdu jsem se plná optimismu pustila do díla. Navážila máslo, oddělila žloutky od bílků, přisypala mouku s cukrem, brnkačka. Když jsem ale měla vše vyšlehat v těsto, nastal drobný problém, neboť šlehač odmítal máslo zpracovat a máslo se odmítalo pustit šlehacích vrtulek. Část těsta se tak nacházela v míse a část na šlehači a já už po ránu musela zapojit mozkové buňky, aby mi pomohly přijít na to, jak obě části spojit v jednu. Nakonec se mi to podařilo, i když moje akce po sobě zanechala oběti v podobě kousků másla rozházených po kuchyňské lince.

Plynule jsem přešla k další fázi receptu – přisypání kokosu. Věc na první pohled zcela nevinná. Pokud ovšem neškubnete sáčkem, abyste jej otevřeli, tak silně, že jej rozervete po celé délce. To je potom v mžiku všude kolem vás bílo, vy si vyklepáváte kokos i z uší a říkáte si, že už je nejvyšší čas odjet na dovolenou.

Poslední ingrediencí, která těstu chyběla k dokonalosti, bylo kakao. Zde bych ráda čtenáře upozornila na to, že pokud se vám roztrhne sáček s kokosem, není to nic v porovnání s tím, když se vám to samé stane s kakaem.

Atmosféra v kuchyni začínala houstnout. Když jsem vyklepávala zbytky kakaa z toustovače a ostatních elektrospotřebičů, zavadila jsem nešikovně o sklenici s vodou a ta se zřítila na zem a roztříštila se na maličké střepy po celé místnosti. To by až tak moc nevadilo – tak budu prostě kromě másla, kokosu a kakaa uklízet ještě sklo, v koši je stále místa dost – střípky skla však vletěly i do otevřené kredence. Asi úplně nechápete, v čem spočívá ta tragédie. V kredenci je umístěno hodně nádobí. Hrozilo, že v každém kusu tohoto nádobí se může nacházet sklo.