Poslední dobou je u celebrit velice populární coming out. Nechci zůstat pozadu, proto jsem se také odhodlala k veřejnému přiznání. Tajila jsem to několik dlouhých měsíců, bála se, že se v nestřežené chvíli prořeknu nebo udělám něco, co mě prozradí. Děsila jsem se představy, jak na to asi budou reagovat moji blízcí, moji rodiče….

Ten pocit byl už k nesnesení, proto půjdu konečně s pravdou ven. Takže, jde o to, že jsem se rozhodla nejíst maso.

První náznaky toho, že zřejmě nebudu patřit mezi rozené masožravce, se u mě projevily již v dětství.

Každé Vánoce rodiče den před Štědrým dnem donesli domů zakoupeného kapříka, který se roztomile cachtal ve vaně. Vzhledem k tomu, že jsme jinak doma žádné zvířátko neměli, využila jsem příležitosti a s kapříkem se snažila sblížit. Povídala jsem si s ním, zpívala mu vánoční koledy a hladila ho po hřbetu. Když jsem však přišla k vaně druhý den, byl kapřík pryč, zato kuchyní se linula vůně smaženého. Bylo mi vysvětleno, že kapřík uplaval a vrátí se až příští Vánoce. Zbytek Štědrého dne jsem poté strávila opět v koupelně sledováním odtoku vany a dumáním nad tím, jak se do něj ten tříkilový kapr mohl vejít.

Po nějaké době rodiče přestali chodit kolem horké kaše a už se ani nesnažili zakrýt stopy po kapřím mordu, takže první věc, kterou jsem na Štědrý den ráno spatřila, byla zakrvácená kapří hlava s  vypouklýma nevinnýma očima oddělená od zbytku těla na kuchyňském stole. Když vám tohle udělají na Vánoce pětkrát po sobě, začnete vnímat svátky klidu a míru úplně jinak.

Případ s kaprem roztočil v mé dětské hlavičce kolotoč úvah na téma, jestli je vůbec správné zabíjet zvířátka a po jejich usmrcení je k dokonání všeho sníst. Začala jsem se více pídit po původu pokrmů, které nám doma a ve škole servírovali na talíř, a zjistila jsem, že hlavní místo v něm zaujímají mrtvolky králíčků, kuřátek, slepiček, rybiček a prasátek.  Jídlo mi hořklo na jazyku. V té době jsem neměla ani potuchy o nějakém tofu, tempehu nebo kuskusu. Navíc mi rodiče tušíce, že bych mohla dělat u oběda problémy, nakukali, že když nebudu jíst masíčko, neporostu a zůstanu zakrslíkem. Tak jsem sice v omezené míře, ale přesto masové pokrmy jedla. Stále mi to ale přišlo vůči té krávě nebo kuřeti nefér.

Mé řadu let trvající vnitřní dilema nakonec vyřešila poměrně jednoduše návštěva nejmenované pražské restaurace na podzim loňského roku. Tato restaurace se pyšnila tím, že může hostům nabídnout mimo jiné speciality z různých druhů masa, a především pak nepřeberný počet variant hamburgerů. Nechat se zlákat obrázkem dozlatova opečeného bio hovězího v domácí housce s domácí majonézou a hranolkami nebyl zase takový problém. Ten nastal až o pár hodin později, kdy jsem se v křečích skláněla nad záchodovou mísou. Zážitek to byl tak intenzivní, že mě veškeré zbývající chutě na masové pokrmy definitivně přešly. Intuitivně jsem si odvodila, že pro mě do budoucna bude přeci jen lepší spásat zeleninové záhony než do sebe tlačit mleté hovězí.

První tři měsíce mě povznášel pocit obdivu k sobě samé, že se mi daří dostát svému přesvědčení. Chuť na maso mě za celou tu dobu přepadla pouze jednou, kdy jsem se neprozřetelně prošla kolem stánku s grilovanými kuřaty. Ale odolala jsem.

Větší výzvou bylo zůstat vegetariánem a přitom neumřít hlady. Jídelní lístky v českých restauracích z pohledu vegetariána neoplývají příliš velkou fantazií.