„Aspoň, že nesedím naproti ní,“ uklidňovala jsem se. Pár minut na to mě ale Vytrvalka zpozorovala, zvedla se a vydala se směrem ke mně. V tu chvíli se z průměrně bojácného cestujícího stal nadprůměrně bojácný cestující. Začala jsem ustupovat víc ke dveřím a hledat pepřový sprej v kabelce. Naštěstí se ukázalo, že jsem ji nezajímala ani tak já, jako prosklené dveře za mnou, ve kterých opět mohla vidět svůj odraz. Pořádně se prohlédla, otočila se a už zase vážná vyšla z metra ven, neboť jsme dojeli do její cílové stanice.

Docela se mi ulevilo, protože skutečně nevím, jaké následky by moje zbrklá aplikace pepřového spreje v uzavřeném prostoru vagónu plném lidí mohla způsobit. Nějak tuším, že by to dopadlo tak, že bych paralyzovala všechny cestující nacházející se poblíž včetně sebe samotné a Vytrvalka by mi slíbila věčné zatracení za to, že jsem jejímu smíchu dala konečně smysl.

Á propos – přiznám se, že občas přemýšlím nad tím, jestli z těchto lidí neudělala šílence právě častá jízda metrem. Po svých každodenních zkušenostech s tímto dopravním prostředkem to, popravdě, nemůžu vyloučit.