Vítězem je však bezesporu to, které se mi přihodilo před několika dny v tramvaji na Vinohradech.

Vběhla jsem do ní na poslední chvíli a chytila se tyče umístěné u vstupu. Jaké bylo moje překvapení, když se tramvaj rozjela a tyč se začala bez varování kymácet a já s ní! Během svého pádu na zem jsem ještě stihla zachytit nechápavý pohled ženy sedící na sedadle pode mnou a skutečnost, že se nedržím tyče, nýbrž násady od koštěte, které vyčuhovalo z igelitky umístěné vedle této spolucestující. Paní byla zjevně právě na cestě z obchodu s domácími potřebami domů. No, stane se.

Co by se ale stávat nemělo, jsou komunikační nedorozumění, kterým cestování městskou hromadnou dopravou vyloženě nahrává. Teď už vím, že pokud někdo sedící za vámi v autobuse šeptá, že se mu stýskalo a že vás vroucně miluje, nesměřuje toto vyznání vám, nýbrž do mobilního telefonu. Stejně tak je vysoce pravděpodobné, že ten pěkně vyhlížející muž, který na vás mává z druhého vagonu metra, ve skutečnosti nemává vám, ale slečně stojící za vámi. Ano, cesta MHD občas přináší hořká zklamání.

I přes výše uvedené ne zcela pozitivní zkušenosti jsem se snažila řídit se pravidly chování z domova, třebaže to byla kolikrát pořádná fuška. O to větší bylo moje překvapení, když za mnou do Prahy zavítal otec a během své první návštěvy zvládl v pražském metru porušit téměř všechna dopravní přikázání, na kterých do té doby tak bazíroval.

Hned na první zastávce se pohádal s cestujícím, který mu před nosem zasedl jediné volné místo ve vagonu (jasné porušení pětky), přestože tomu cestujícímu bylo minimálně sedmdesát a při chůzi si vypomáhal hůlkou (jednička). Nezbylo mu tedy než se chytit madla, což mu ztížilo manipulaci s  kelímkem horké kávy, který držel spolu s taškou v druhé ruce (čtyřka). Dopadlo to tak, jak zákonitě muselo, tedy že se částí kávy opařil a zbylou část vylil na podlahu. V předposlední stanici ho procházející revizor vyzval k předložení jízdního dokladu. Otec zjistil, že sice zvolil správný typ jízdenky, ale zapomněl si ji před vstupem do metra procvaknout (šestka). Následovala desetiminutová hádka o princip, neboť otec odmítal označení černý pasažér za situace, kdy má přeci řádnou jízdenku, jen neprocvaknutou, a revizor odmítal uznat, že by neprocvaknutí jízdenky byla maličkost, nad kterou lze přimhouřit obě oči (sedmička). Nakonec to skončilo tučnou pokutou. Když jsem otce po potupném opuštění metra bezelstně upozornila, že se držel celou dobu madla a měl by si jít tedy okamžitě dezinfikovat ruce, řekl mi, ať ho už taky neseru a starám se radši o sebe (trojka a opětovně pětka).

Vzhledem k brunátnosti jeho obličeje a nezvykle vysokému hlasu jsem na antibakteriálním gelu přestala trvat a spolkla i svoji ironickou poznámku o tom, že se neměl s tím revizorem vůbec bavit, neboť vypadal značně podezřele (devítka).

Po této zkušenosti jsem byla na vážkách, zda mám dále dodržovat dopravní desatero, když jej není schopen dodržet ani člověk, který ho vymyslel. Nakonec jsem pravidla proškrtala tak, že zůstala jen desítka a k tomu jsem si přidala svoje vlastní druhé pravidlo – nikdy nejezdi MHD společně se svými rodiči.