Předpokládám, že jak mně, tak i každému z vás čtenářů vtloukali rodiče od mala do hlavy, jak se chovat na veřejnosti, abychom jim nedělali před cizími lidmi ostudu a oni si tak mohli ušetřit fyzicky vyčerpávající pohlavkování. U nás doma bylo velice oblíbeným vzdělávacím tématem „Jak se chovat v městské hromadné dopravě“. Nevím, proč si rodiče zvolili právě tuto kategorii, když naším městečkem v jižních Čechách neprojíždí ani tramvaje, ani trolejbusy, natož metro. Nicméně díky rodičům jsem byla perfektně připravena na svoji pražskou misi. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Před svou první návštěvou metra jsem si v duchu zopakovala základní pravidla, jak se chovat v MHD (podomácku nazvaná dopravní desatero), a vyrazila využít je v praxi:

1) Buď připraven – vždy uvolnit místo starci/dítěti/ženě v pokročilém stádiu těhotenství/osobě o berlích či s nezfalšovaným průkazem ZTP.

2) Pokud to jde, vyvaruj se dotyku madla.

3) Pokud to nejde, ihned po výstupu z metra si očisti ruce antibakteriálním gelem.

4) V prostoru metra nepožívej žádné pokrmy ani pitivo.

5) K ostatním spolucestujícím se chovej slušně a ohleduplně.

6) Před vstupem do metra si vždy ověř, že máš platnou a časově odpovídající jízdenku.

7) Nikdy se nehádej s revizorem.

8) Pokud je právě přijíždějící vagon přeplněný, počkej v klidu na další, ten bude prázdný.

9) Nebav se s cizími, podezřele vypadajícími lidmi.

10) Dej pozor na kapsáře – kradou.

Zpočátku mě sice děsilo to množství lidí namačkaných v malém prostoru vagonu metra či tramvaje, nebezpečně vyhlížející eskalátory a moje nulová orientace v pláncích tras, ale po pár dnech jsem si zvykla. Co mi také zbývalo jiného. Stále mi ale vadilo, že nejsem schopná rozpoznat, který cestující splňuje podmínky pro to, abych mu přenechala sedadlo a který ne. Zpočátku jsem sice ochotně vstávala a uvolňovala místu každému nad 40 let (a ještě ze sebe měla dobrý pocit), postupem času se moje ochota vstávat z pohodlné sedačky v půlce trasy a s rozečtenou knížkou zmenšovala a po půl roce jsem se už sice se špatným svědomím, ale přece zařadila do skupinky cílených slepců – tj. cestujících, kteří mají zrak zcela v pořádku, ale příliš ho nevyužívají – buď jej klopí k zemi, nebo jej soustředí do neurčitého bodu za oknem, případně mají oči zavřené a předstírají spánek, jen aby se na svém místě udrželi co nejdéle.

Jen jednou jsem se projevila jako amatér a zrak zvedla. Na to jsem zjistila, že paní stojící nade mnou už několik zastávek bude minimálně babičkou, tak jsem se přemohla a otázala se jí, zda si chce sednout. Uraženě mi dala najevo, že teď se už nemusím obtěžovat, neboť příští zastávku vystupuje. Své postavení nevychovance jsem už nevylepšila ani vysvětlením, že jsem ji nepustila sednout na sedačku dříve jen z toho důvodu, že z periferního pohledu vypadala mladá.

Podobných „MHD faux pas“ mám na svém kontě bohužel víc.