Co tento úsměv způsobilo, si jen domýšlím, ale s největší pravděpodobností je jeho důvodem pobavení nad tím, že přišla další oběť, která se chce zcela dobrovolně ztrapnit.

Ale zpátky k požadavku změny adresy. Na pobočku jsem nakráčela i se svou kamarádkou, která plnila funkci osobní podpory. A zároveň si to prostě nemohla nechat ujít. Ne, že by to byla škodolibá holka, ale zcela správně vycítila svoji příležitost, protože, jak jsem se zmínila hned v úvodu, lidi se rádi zasmějí trapasům druhých.

Zaměstnanec pobočky, říkejme mu třeba Mirek, sedící za stolem, vyslechl můj požadavek a začal horlivě ťukat do klávesnice. Dle informací, které se mu objevily na obrazovce, mu nemohlo uniknout, že jsem nejprve podávala online žádost. Rozhodla jsem se, že tentokrát se neztrapním, a proto jsem mu zamlčela pravdu o tom, že jsem v počítači nedokázala otevřít ten zpropadený formulář. (Co by si o mě asi pomyslel?) Na vysvětlenou jsem uvedla, že krátce po podání žádosti se mi naskytla příležitost cestovat do Prahy, a proto jsem online formulář už nevyplňovala.

Při pohledu na můj občanský průkaz Mirek konstatoval, že jsem s sebou měla donést občanku, na které je nová adresa, ne ta stará. Aha, on moje vyprávění pochopil špatně, prohodil obě bydliště. Ještě jednou jsem mu proto zopakovala, která adresa je aktuální, a přidala vtip o tom, že můj občanský průkaz je už jakože starý, ale je na něm ta nová adresa, která je nová už několik měsíců, takže je vlastně stará, protože už tam bydlím dlouho. (Chápete to, že ano?) Tomu jsem se zasmála ale jen já a možná i vedle sedící kamarádka, která se ale začala nenápadně tvářit, že ke mně nepatří. Ale dobré, i přes můj vtip-nevtip ohledně adresy mi Mirek porozuměl a dál se věnoval ťukání do klávesnice.

Pomalu se blížil konec mé návštěvy a já byla ráda, že tentokrát jsem se dokázala nezesměšnit. Mirek mi vytiskl žádost, kam jsem se měla jen podepsat, což je jednoduchá věc, ale pokud jste od začátku četli pozorně, jistě víte, že s tím mám tak trochu problém.

Zkrátím to – rychle jsem očima prolétla, co vlastně podepisuji, abych kvůli přílišné důvěře neupsala nakonec náhodou svoji duši ďáblu, a vítězoslavně umístila svůj podpis do kolonky. Mirek si ode mě podepsanou žádost vzal a při pohledu na ni se mu na tváři na dvě krátké vteřinky objevil pobavený úsměv. Za dalších asi pět vteřin, kdy si nejspíš rozmýšlel, jestli mi má říct, co ho pobavilo, se odhodlal. „Podepsala jste se do špatné kolonky, tady má být dnešní datum.“ A bylo to v háji. Kamarádka vedle mě stěží potlačovala smích a já byla červená až za ušima. Nakonec se sice vše napravilo, novou žádost jsem už podepsala na správném místě, ale odcházela jsem s pocitem, že tam takového blbce ještě neměli.

A rada na závěr?

Pokud jste jako já, nehrajte si na hrdinu a řešte věci přes internet pěkně z pohodlí domova. Udržíte si tak respekt svého okolí, které se nebude u skleničky vína smát vašim zážitkům. A nebo si s sebou příště radši žádný doprovod neberte.