Jako běžný zákazník jsem si přesto radši našla síť obchodů, kde pravidelně nakupuji. Znám jejich zboží využívám jistoty, že zakoupené věci odpovídají mým potřebám a není třeba je reklamovat. Dá se tedy říct, že si práci nenosím domů.

O letošních prázdninách ale přišla změna. Dostala jsem chuť zkoušet nové věci a pořídila jsem si po dlouhé době nové hodinky a batoh u neznámého prodejce. Když vodotěsné hodinky po čtrnácti dnech zrezivěly, tak jsem si chvíli vyčítala, že jsem zkoušela riskovat a pak jsem vzala paragon a šla zkusit reklamaci. Říkala jsem si, že mi maximálně nechají zničené hodinky a vysmějí se mi. Nebo mi taky jednou v soukromí bude přát štěstí. Jeden nikdy neví. Paní hodinky bez diskuze vzala, za dva týdny dorazily nové a já sem se pak ještě čtrnáct dní nemohla dostat z prožitého příjemného šoku. První kladně vyřízená reklamace v soukromém životě. Paráda. Přiznám se, že v práci jsem si na to tak zvykla, že už mě to nepřekvapí, ale tady, to byla změna.

Moje radost vydržela čtrnáct dní přesně, to nezapomenu, protože tak dlouho trvalo novému batohu, než se rozpáral. Povzbuzena úspěchem při minulé reklamaci, jsem na sebe oblékla nejvšednější oblečení které mám a vydala se reklamovat batoh. Ano, začala jsem i soukromé reklamace brát jako hru. Nejdřív jsem si připadala jako řádný hlupák, když jsem si vystála frontu u kasy, jen proto aby mi paní velmi příjemným tónem řekla, že reklamace se vyřizují v servisním okénku. Batoh mne stál 999,- Kč, tak jsem překonala nutkání poškodit ho ještě víc a vylít si na něm vztek a šla jsem hledat dané okénko.

U okénka, ze kterého se vyklubal neuklizený sklad, kam jsem se jen bála vstoupit a poprvé jsem nelitovala, že na sobě mám staré oblečení, které si můžu ušpinit a zničit, jsem se setkala s pánem, který na první dojem působil tak nesympaticky, že jsem málem ztratila chuť začít vyřizovat reklamaci. V duchu jsem litovala, že tam nemůžu jen zatelefonovat, jak to dělám v práci. Ale už jsem se dala do boje, tak jsem se nehodlala tak snadno vzdát.

Vysvětlila jsem závadu a čekala na vypsání reklamačního protokolu. Místo toho mi pán říká: „Vyberte si jiné zboží.“ Myslela jsem si své, ale věděla jsem, že nemá cenu odporovat a nesplnit daný rozkaz, tak jsem se šla podívat, zda se mi něco líbí. Za chvilku jsem byla zpět a začala jsem zkoušet jak fungují v praxi rady z kurzu asertivity. Pánovi jsem klidným hlasem zopakovala původní požadavek, tedy že chci reklamovat batoh. Pán byl také zřejmě řádně vyškolen a místo požadovaného mi nabídl, ať si batoh nechám zašít, přinesu mu doklad a oni mi ho proplatí. To už na mne bylo moc. Napadla mne věta ze známého filmu: „Blbce ze mne nikdo dělat nebude.“ Tu jsem si ale pomyslela jen v duchu a nahlas jsem se pána zeptala: „Jak si to jako představuje?“ Tím jsem ho rozhodila. Zase patřil k těm, kteří si dle mého oblečení udělali názor. Až zjistím, kde je takto školí, tak tam napíšu, aby to pozměnili. Mezi tím, pán měnil barvu v obličeji a já jsem si v duchu gratulovala, protože jsem ho chytla na vlastní lep. Zase jeden co si odvodil, že jsem tenkrát batoh ukradla a podle toho se ke mně celou dobu choval. Já sem si však byla jistá, že jsem v právu a z práce mám zkušenost s reklamací věcí v hodnotě půl milionu a více, takže nějaká tisícovka mi nepřipadá jako tak závratná suma, ale to pán nevěděl a nikdy se to ani nedozví.

Na mou otázku: „Jak si to představuje?“ mi odpověděl, že si mám najít šikovnou švadlenu, která závadu spraví v hodnotě do 500,-Kč. Přinesu paragon a oni to proplatí. V duchu jsem si říkala, že jsem dlouho neslyšela větší hloupost. Jednak jsem věděla naprosto jistě, že takovou švadlenu neseženu ani v Praze, natož tam, kde jsem batoh reklamovala. I kdybych ji sehnala, tak přijdu s paragonem do obchodu a tam bude někdo jiný a jen se mi vysměje. Na to mne už dost poučily reklamované tenisky.