V předchozím dílu jsem vám poskytla cenné rady týkající se toho, koho si na svatbě předcházet (fotografa, osobu obsluhující bar), co si ohlídat (aby svatební dort nesnědli bez vás) a čeho se zúčastnit (soutěží a únosu nevěsty). Dnešní díl bude věnován tomu nejzásadnějšímu – koho se na svatbě vyvarovat.

Základ je vyhýbat se lidem, kteří jsou opilí méně nebo více než vy. Ideálními společníky jsou pro vás hosté, kteří mají obdobnou hladinku alkoholu v krvi, protože s těmi si tím pádem budete nejvíc rozumět. Méně opilé lidi v sále skoro nenajdete, pokud ano, tak to jsou řidiči, kteří na sebe vzali břímě odvozu svatebčanů do jejich domovů. Ti sedí rozmrzele se svojí sklenicí limonády mezi všemi těmi sudy s pivem, demižony s vínem a lahvemi kořalky a v duchu si nadávají, že na žádost o odvoz kývli. S těmi si moc nepopovídáte, k nějaké větší reakci je vyburcujete pouze pozváním na panáka. To vám afektovaně sdělí, že za pár hodin budou řídit a že už jste asi dvanáctý člověk, co to ví, a přesto je svádí k alkoholovému dýchánku. Jejich původně silná vůle postupně slábne a končí to tak, že se buď s třináctým člověkem v pořadí, který je pozval na sklenku, během několika minut nezřízeně opijí do němoty, nebo mu dají přes hubu za cílenou provokaci.

Svatebčané, kteří si přihnuli ze své sklenky více než vy, jsou pro vás potenciálně nebezpeční kvůli vysoké pravděpodobnosti, že vás pozvrací, nebo se s vámi budou chtít sblížit jinými – pro vás ne zcela chtěnými – způsoby.

Nejobávanějšími představiteli tohoto druhu jsou vilní svobodní strýčkové novomanželského páru. Proběhnuvší svatební obřad, neomezený přísun alkoholu a přítomnost mladých děvčat v nich vzedme desítky let udusávanou touhu vlézt rovněž do chomoutu, a to nejlépe okamžitě. Zrekognoskují terén a neomylně dovrávorají za první přijatelnou adeptkou.

Mě před nimi bohužel nikdo nevaroval. Nezaregistrovala jsem tudíž včas, že si mě vyhlédl zhruba šedesátiletý prošedivělý svobodný strýček z nevěstiny strany, ani to, že se posilnil půl litrem švestkovice, svlékl si košili a začal se sálem ploužit pouze v sepraném tílku s nápisem „Plavčík roku 1986“. Že se něco děje, jsem si uvědomila až v momentě, kdy mě chytil za ruku a táhl směrem k tanečnímu parketu.

Už takto trapná situace se ukázala trapnější ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Plavčík je o hlavu menší a jeho styl tancování je ještě tragičtější než můj. Zatímco já se snažila vytěsňovat z hlavy skutečnost, že se na nás všichni dívají, můj taneční partner zahájil konverzaci. Zjevně měl zálibu v horoskopech, neboť mi sdělil, že je rak a (jak známo) k rakovi se nejvíce hodí lvice. Když jsem ho informovala, že jsem střelkyně, byl značně zklamán. Tuto informaci však během minuty podle všeho zvládl bez větších těžkostí z mysli vypustit, neboť se mne otázal, jestli náhodou nejsem lvice. Poté, co jsem mu zopakovala, že nikoliv, že jsem narozena ve znamení střelce, jsem zaznamenala opětovně zklamaný výraz na jeho tváři. Když se mě během tance otázal už potřetí, zda jsem se nenarodila ve znamení lva, neměla jsem to srdce ho znovu zklamat, tak jsem se raději vymluvila na začínající zánět močového měchýře a odběhla na WC. Po návratu zpět do sálu, jsem zahlédla Plavčíka, jak obchází přítomné dámy s dotazem, jestli mezi nimi nesedí lvice. Nakonec usnul pod mixážním pultem dýdžeje.