Ani jeden ze dvou zmíněných scénářů se naštěstí neodehrál, ale vědomí, že mě od toho dělilo letmé pohlédnutí do zrcadla ve chvíli, kdy jsem tiskla kliku u dveří, mě děsí, a proto si už radši nikdy v životě doma, ani za dveřmi zamčenými na minimálně deset západů, dobrovolně nenasadím na hlavu ani jednu z výše uvedených nebo jim podobných čelenek, kterými bych mohla znevážit své společenské postavení.

Pokud se najde nějaká rebelka, která si i přes mé varování podobnou bláznivou čelenku na hlavu přece jen umístí, zapomene se a vyjde ven, kde na ni budou kolemjdoucí, přátelé či sousedi nevěřícně a s otevřenou pusou zírat, případně dotyčná schytá nezastavitelný výbuch smíchu, tak ať mi tu pak nebrečí. Já jsem ji varovala.

Proč je lepší nevěřit všemu, co vidíte na displeji mobilu

Je fajn, že nám mobilní telefony umožňují identifikaci volajícího. Na displeji mobilu tak vidíme, kdo nám volá a můžeme se svobodně a bez vysvětlování rozhodnout, jestli hovor přijmeme nebo odmítneme. Ovšem ne vždy je to tak, jak to na první pohled vypadá.

Jednou mi volala kolegyně Iva, která byla v práci na odpolední směně. Hovor od ní jsem neměla důvod odmítnout, protože Iva je moc fajn nejen jako kolegyně, ale i jako kamarádka. A já když si s někým takhle rozumím, obvykle s tím dotyčným podle toho taky mluvím. Do telefonu jsem se tedy ohlásila svým lišáckým a roztomile intonovaným „Anooooo?“. K mému překvapení se na druhém konci ozval mužský hlas, kterému jsem navíc špatně rozuměla a pochytila jen první slova: „Tady Novák, firma Datek. Chtěl bych se s vámi domluvit ohledně … bla bla bla.“

Protože už se mi něco podobného jednou stalo a protože jsem v pozadí slyšela Ivin smích, myslela jsem, že si ze mě kolegyně střílí a že mluvím s jejím manželem Petrem, kterému tykám a o kterém jsem věděla, že se za Ivou měl ten den do práce na chvilku zastavit. V domnění tedy, že mluvím s ním, říkám do telefonu: „Ahoj, tak srandičky, jo? Kdybych Ivu neslyšela smát se, tak bych ti na to skočila.“

Následovalo pár vteřin ticha a pak přišla nečekaná odpověď: „Ale já jsem Pavel Novák, už jsme se dneska viděli. Vaše kolegyně mi půjčila svůj telefon, abych vám mohl zavolat. Chtěl bych se s vámi domluvit ohledně opravy té nefungující mašiny.“

Oops.

Pan Novák měl ale naštěstí smysl pro humor. Mé oslovení ho vůbec neurazilo, ba naopak ho velmi pobavilo a opravu jsme spolu bez problémů domluvili. S Ivou jsem se radši ještě ten den domluvila, že příště mi zavolá ona, upozorní mě a teprve pak telefon předá. Protože co kdybych mluvila s někým, kdo by smysl pro humor neměl, bral by bezdůvodné tykání jako urážku a ještě by nám kromě opravy naúčtoval mastnou přirážku za citovou újmu?

A já sama se od té doby vždy ohlásím do telefonu normálním hlasem, protože vtipálků se okolo mě najde víc než dost a nikdy nevím, kdo si ze mě bude chtít vystřelit.