Asi po dvaceti minutách jsem se vracela stejnou cestou a to už na mě několik, tipuju že alkoholem posilněných, odvážlivců začalo bezostyšně pískat a pokřikovat povzbuzující slova. Z toho tepla ze mě lilo a toužila jsem udělat si krátkou přestávku, ale před takovou spoustou fanoušků jsem v tu chvíli přece nemohla zastavit. Nechtěla jsem, aby se jejich povzbuzující slova jako „Seš dobrá, jeď!“ změnila v něco podobného jako „Makej, ty rozteklý máslo!“. Tak jsem běžela. Běžela jsem tak dlouho, dokud mě mohli ještě zahlédnout, a pak už jsem mohla konečně na chvilku zpomalit a zaslouženě si vydechnout.

Protože mi ale moje běžecká trasa ve všech ohledech plně vyhovuje, nebudu se jí přece kvůli jedné nepříjemné zkušenosti vzdávat, jen si z toho vezmu ponaučení propříště. Pokaždé, když si budu chtít, zejména v létě o víkendu, zaběhat, tak si radši předem zjistím, jaké je riziko, že bych mohla mít při běhání tak velké a hlavně mužské publikum. A teprve potom se rozhodnu, jestli mám vůbec vycházet z domu nebo jestli bude lepší zůstat lenošit doma na gauči.

Mimochodem, možná vás napadla otázka, proč se teda na běhání radši neoblékám jako šedá myška, která, nikým nezpozorována, proběhne všude? Na to mám jasnou odpověď. Křiklavé barvy na oblečení na mě působí samy o sobě vesele a povzbudivě a tak nejenže zmenšují potřebu přemlouvání se k vůbec nějakému běžeckému výkonu, ale taky magicky snižují míru utrpení, které při běhu prožívám (kdo někdy běžel, tak ví, o čem mluvím). A navíc mi to takhle oblečené děsně sluší.

Proč je lepší průběžně kontrolovat svůj vzhled v zrcadle

Myslím, že některé z vás se mnou budou souhlasit, že občas doma nosí oblečení, ve kterém by nevyšly ven. Tak dobře, možná vyšly, ale jen v případě, že by hořelo. Když jdete nakoupit nebo vyrážíte na procházku, pravděpodobně se převléknete do něčeho jiného, reprezentativnějšího než jsou (neforemné) tepláky a (vytahané) tričko, které k sobě navíc třeba barevně nebo stylově neladí. Jenže co když na sobě máte něco malého, nenápadně nápadného, co běžně nenosíte každý den a není to oblečení? Všimnete si, že to „něco“ máte na sobě a venku byste to nechtěly mít?

Tak třeba dřív, když naše maminky spávaly v natáčkách, aby měly krásně vlnité vlasy, se určitě některé z nich mohlo lehce stát (a určitě se i stalo), že kvůli rannímu spěchu, kdy potřebovaly obstarat hlavně své malé ratolesti školkou a možná i ty školou povinné, vyšla nejedna z nich nevědomky z domu s natáčkou na ofině.

Teď určitě namítnete, že vám se přece nemůže nic takového stát. I já jsem si to myslela do té doby, než jsem sama sebe vyvedla z omylu a to hned dvakrát.

Proto vám po své dvojnásobné zkušenosti za žádných okolností, vyjma pořádání mejdanu, nedoporučuji krotit doma svoji hřívu ulítlými čelenkami, které jsou vhodné a svým vzhledem určené pouze na rozlučku se svobodou, hudební festival nebo již zmíněné domácí mejdlo. Ptáte se proč? Protože pokud býváte roztržité stejně jako já, stoprocentně zapomenete, co máte na hlavě a taky na to, že na hlavě vůbec něco máte, a buď otevřete návštěvě dveře v zelené čelence s velkýma žabíma očima, nebo půjdete vynést koš s odpadky v červené čelence s výraznou infantilní ozdobou.

Ti škodolibí z vás teď určitě litují jedné věci a to, že čelenek nemám doma víc, protože dvě příhody jsou málo a čím víc čelenek, tím víc možností objevit se v nich nevědomky na veřejnosti. Tak přesně ty z vás musím s neskrývanou radostí zklamat.